Když jsem před třinácti lety poprvé přijel do Lehu, největšího města Ladakhu, ničím se nelišil od jiných indických měst. Pro zahraniční turisty nabízel běžnou směs levných i drahých hotelů, restaurací a služeb. Každý si mohl vybrat, zda se nají v malé jídelničce s místními za pár rupií nebo půjde do restaurace zaměřené na turisty.
Každý další rok pak přibývaly lepší hotely i restaurace a služby se přizpůsobovaly rostoucí poptávce zahaničních návštěvníků. Postupně vymizely malé hotýlky, kde se dalo přespat za pár rupií. Také struktura vlastníků se mění. Mnoho podniků změnilo majitele a nyní je vlastněno ne Ladakčnany, ale Kašmířany a jinými Indy. Majitel hotelu, kde jsme spali posledně, pocházek z jižní Indie - z Keraly a svůj život dělí na půl roku v Ladakhu a půl roku na plážích Goy, kde má restauraci. A protože všichni musí během sezóny trvající dva a půl měsíce vydělat, nasazují ceny výrazně výš než jinde.
V diskuzním fóru se objevil dotaz, jak se co nejrychleji dostat po příletu do Indie nahoru do Ladakhu. V prvé řadě je potřeba si uvědomit, že v Indii se běžně překonávají obrovské vzdálenosti. To, co je u nás nedaleko a pár minut jízdy po dálnici, je v Indii otázkou dlouhých hodin natřásání v autobuse po nekvalitních silnicích. Takže na mapě to možná vypadá jako kousek, ale průměrná rychlost autobusů po takovýchto cestách je zhruba 25-30 km/h, Pokud si pronajmete na cestu do hor jeep, rychlost se zvýší na zhruba 35-40 km/h. Mimo horské oblasti je doprava samozřejmě rychlejší.
Druhý problém bych viděl ve slovíčku "rychle". Proč se chce někdo okamžitě po přílet vrhnou do autobusu nebo vlaku a cestovat na sever? Pokud vás netlačí čas, dejte si jeden den v Delhi na aklimatizaci, odpočinutí po letu, výměnu peněz, nasátí atmosféry Indie. Samozřejmě je možné si lístky na vlak objednat už z domova přes internet (těžko je seženete přímo po příchodu na nádraží, tak to v Indii s vlaky nefunguje). Počítejte také se zpožděním letu a jinými komplikacemi.
Do Lehu se dá dostat třemi způsoby.
V roce 1997 byly kašmírské hory na pomezí Indie a Pákistánu uzavřenou oblastí. Z Gulmargu se nedalo vyjít vůbec nikam (platí dodnes), Amarnath byl pro zahraniční turisty nedostupný, stejně jako trek z Pahalgamu k ledovci Kolahoi.
Jediné místo, kam bylo možno získat povolení, byla trasa ze Sonamargu přes jezera Vishensar, Krishensar a Gangabal do Naranagu.
Napjatá situace a občasné přestřelky mezi Indií a Pákistánem měly na svědomí uzavření celé oblasti, krach cestovního ruchu na mnoho let a liduprázdné hory.
