"Je-li kde na světě ráj, je to zde, je to zde, je to zde." Tuto větu pronesl mughalský vládce Šáhdžahán při spatření kašmírského údolí. Původně však pochází od perského básníka Firdousího a v originále zní takto: "Agar firdaus bar ru-e zamin ast, Hami ast o-hami ast o-hami ast." Šáhdžahán si tento verš nechal také vytesat na svůj Diwan-i khas - Sál soukromých audiencí v Červené pevnosti v Delhi. A stejný titul si v roce 1960 zvolili pánové Zikmund a Hanzelka pro svůj celovečerní film Je-li kde na světě ráj.
Pokud hledáte v okolí Lehu trek, který by byl snadno dopravně dostupný a zároveň atraktivní, je to právě trasa vedoucí do údolí řeky Markhy. Samozřejmě v Ladakhu najdete velké množství tras, ale většina z nich znamená dlouhé hodiny strávené dopravou na místo začátku nebo konce treku.
V okolí buddhistických klášterů Ladakhu, okolo vesnic a nebo jen tak volně v krajině je možné spatřit modlitební zdi vyskládané z tisíců kamenů pokrytých vytesanými mantrami a mandalami. Tyto "mani kameny" jsou typickým prvkem tibetského buddhismu a proto je najdeme nejen v Tibetu, ale i v Nepálu, indickém Ladakhu nebo Kinnauru - v celé té obrovské oblasti Himáláje zasažené tibetským buddhismem.
Jedním z typických kašmírských výrobků je tzv. papier-mâché. Jedná se o dekorativní předměty a jiné ozdoby vyrobené z tvrzeného papíru, lakované a malované. Toto umění přinesli do Indie mughalští vládcové v 15.-16. století ze středoasijských republik. V kombinaci se zručností indických umělců a místními vzory vznikl unikátní indický styl zdobení.
Pokud budete mít během pobytu v Lehu chvíli času, určitě si nenechte ujít sjezd na kole z Khardung La. Toto horské sedlo odděluje údolí řeky Indu od údolí Shyok a Nubra. Khardung La leží ve výšce 5359 m.n.m a je jedním z nejvýše položených silničních sedel na světě. Po staletí tudy vedla karavanní cesta z Ladakhu na sever do Kašgaru. I když od hlavního města Ladakhu - Lehu je vzdálené pouze čtyřicet kilometrů, převýšení je extrémní. Leh leží přibližně ve výšce 3500 m.n.n a Khardung La o celých 1800 metrů výše.
Od úplného počátku, kdy jsme se rozhodli jet do Indie, bylo všem jasné, že chceme vystoupat na nějakou šestitisícovku. Stok Kangri je jedna z nejsnáze dosažitelných, přesto nebyla od začátku naší № 1. Tou byla nejdřív hora Kang Yatze, která působí opravdu monumentálně. Proti však bylo několik zásadních detailů: nebylo jasné, kolik je tam sněhu (nepotkali jsme nikoho, kdo by se odsud vracel), je nutné vláčet s sebou lano, mačky a cepíny celým údolím Markhy a na výstup se vydat po šesti dnech treku, kdy už by se člověk raději viděl někde dole.
Helena Norberg-Hodge byla jedním z prvních cizinců, kteří navštívili Ladakh poté, co byl v roce 1974 otevřen světu. Ladakh je odlehlá oblast Indie, ležící za hradbou himalájských vrcholů. Po staletí si zachovávala svoji izolovanost a svébytnou kulturu. Ladačané, vyznávající převážně buddhismus, žijí v pozoruhodném souladu s místní drsnou přírodou.
Kniha Ancient futures (Dávné budoucnosti) je tím nejlepším, co lze o původním životě v Ladakhu najít. Autorka měla totiž příležitost pozorovat místní společnost, zvyky a sociální vazby ještě před tím, než je nenávratně ovlivila indická (myšleno jiná, nehimalájská) a později i západní kultura.
Když jsem před třinácti lety poprvé přijel do Lehu, největšího města Ladakhu, ničím se nelišil od jiných indických měst. Pro zahraniční turisty nabízel běžnou směs levných i drahých hotelů, restaurací a služeb. Každý si mohl vybrat, zda se nají v malé jídelničce s místními za pár rupií nebo půjde do restaurace zaměřené na turisty.
Každý další rok pak přibývaly lepší hotely i restaurace a služby se přizpůsobovaly rostoucí poptávce zahaničních návštěvníků. Postupně vymizely malé hotýlky, kde se dalo přespat za pár rupií. Také struktura vlastníků se mění. Mnoho podniků změnilo majitele a nyní je vlastněno ne Ladakčnany, ale Kašmířany a jinými Indy. Majitel hotelu, kde jsme spali posledně, pocházek z jižní Indie - z Keraly a svůj život dělí na půl roku v Ladakhu a půl roku na plážích Goy, kde má restauraci. A protože všichni musí během sezóny trvající dva a půl měsíce vydělat, nasazují ceny výrazně výš než jinde.
V diskuzním fóru se objevil dotaz, jak se co nejrychleji dostat po příletu do Indie nahoru do Ladakhu. V prvé řadě je potřeba si uvědomit, že v Indii se běžně překonávají obrovské vzdálenosti. To, co je u nás nedaleko a pár minut jízdy po dálnici, je v Indii otázkou dlouhých hodin natřásání v autobuse po nekvalitních silnicích. Takže na mapě to možná vypadá jako kousek, ale průměrná rychlost autobusů po takovýchto cestách je zhruba 25-30 km/h, Pokud si pronajmete na cestu do hor jeep, rychlost se zvýší na zhruba 35-40 km/h. Mimo horské oblasti je doprava samozřejmě rychlejší.
Druhý problém bych viděl ve slovíčku "rychle". Proč se chce někdo okamžitě po přílet vrhnou do autobusu nebo vlaku a cestovat na sever? Pokud vás netlačí čas, dejte si jeden den v Delhi na aklimatizaci, odpočinutí po letu, výměnu peněz, nasátí atmosféry Indie. Samozřejmě je možné si lístky na vlak objednat už z domova přes internet (těžko je seženete přímo po příchodu na nádraží, tak to v Indii s vlaky nefunguje). Počítejte také se zpožděním letu a jinými komplikacemi.
Do Lehu se dá dostat třemi způsoby.
