Chrámová hora Šatrundžaja


chrámová hora Šatrundžaja

Osmset šedesát tři (opravdu 863) chrámů na vrcholu jednoho kopce. To je poutní místo všech džinistů - Šatrundžaja, někdy také nazývaná Palitana podle blízkého města Palitana v indickém Gudžarátu.
Již mnoho století zde bohatí džinističtí obchodníci nechávají stavět a renovovat chrámy. Některé jsou obrovské a důležité, jiné se krčí v koutě a připomínají malou kapličku či naše boží muka u cesty.

Je ráno, půl sedmé, v Indii svítá a pod kopcem Šatrundžaja se hromadí hloučky džinistických mnichů, mnišek a poutníků. Chystají se na výstup na chrámovou horu. Čeká je 3200 schodů a ujít celou čtyřkilometrovou trasu trvá těm rychlejším asi hodinu a čtvrt, pomalejším hodiny dvě a ti nejpomalejší, chromí nebo líní se nechají vynést nahoru v nosítkách.

Proto první, kdo poutníky dole pod kopcem uvítá, jsou nosiči nabízející své služby. K dispozici jsou jednoduché bambusové tyče, které nesou dva nosiči a poutník je zavěšen na prostém plátěném sedátku. Ti movitější nebo tlustší si pronajmou rovnou nosiče čtyři a nechají se vynést v pohodlném křesle.

Celý chrámový komplex začal vznikat v 11. století. Po třista let přibýval jeden chrám za druhým. Pak však byly chrámy opakovaně zničeny muslimskými nájezdníky a stavba začala v 16. století odznova. Největšího rozkvětu dosáhla Šatrundžaja na začátku 18. století.

V roce 1840 pak objevil skotský obchodník James Fergusson Palitanu pro západní svět. Fergusson, sám známý jako otec indické historie architektury, byl unesen stylem a technikou zpracování kamene místních chrámů. Prohlásil, že jejich styl a stavební postupy nejen korespondují se středověkými evropskými katedrálami, ale že je v mnohém předčí.

A tak i po sto padesáti letech mohou návštěvníci obdivovat detailní kamenickou výzdobu a bludiště uliček, dvorků a skrytých koutů tohoto komplexu. Stále je tu na co koukat. I když většina poutníků míří k hlavnímu a nejposvátnějšímu chrámu Adishwara, stojí zato odbočit a probádat ostatní skupiny chrámů.

Nikdy nevíte, jaký pohled se otevře za dalším rohem. Mnohokrát se stalo, že jsem prošel úzkou uličkou, která jakoby nikam nevedla a oproti očekávání se mi otevřelo další prostranství s vodní nádrží, chrámovým dvorem nebo skupinkou malých chrámků.

Mezi tím vším můžete potkat starého muže s holí, bíle oděné mnišky s rituální metličkou nebo skupinu obchodníků, kteří přišli poděkovat za úspěšný rok. Kdo zde však naprosto chybí, jsou zahraniční turisté, přeci jen Gudžarát není příliš populární destinací, sousední Radžastán má lákadel mnohem více. Proto se z Šatrundžaje nestal místní Disneyland a je to jen dobře.

Když už vás udolá polední slunce a nekonečná mramorová krása chrámů, můžete si ve stínu popovídat s ostatními poutníky. Džinisté jsou velmi milí a vstřícní. Jaký je to rozdíl oproti zbytku Indie, kde je turista buď hoden oškubání nebo v tom lepším případě terčem neustále se opakujících otázek. V Šatrundžaje panuje klid a pohoda jinde v Indii nevídaná.

Samotné chrámy jsou otevřeny i zahraničním návštěvníkům. Za podmínky, že dodržíte pár základních pravidel - žádné boty, žádné jídlo ani pití, žádné kožené předměty. Musím však zmínit, že to nikdo nekontroluje. To je velý rozdíl proti mnohým hinduistickým poutním místům, kam je vstup nehinduistům zcela zakázán.

Navíc sami džinisté mi hrdě ukazovali detaily chrámové výzdoby, povídali o principech víry a nijak se při tom nevnucovali. Dozvěděl jsem se tak, že chrámy jsou seskupeny do devíti opevněných enkláv, takzvaných tuků. Každá taková chrámová skupina měla a stále má své mecenáše, kteří poskytli finanční dary na jejich stavbu a údržbu. Každý takový "tuk" má jednu hlavní svatyní obklopenou sedmi menšími.

Ne všichni bíle odění džinisté, které zde potkáte, jsou mnichy a vyznavači jednoho ze dvou extrémních směrů víry. Mnichové, někteří bíle nebo jiní jen "vzduchem" odění, zametající metličkou cestu před každým krokem, jsou spíše výjimkou. Bíle oděné postavy, které potkáte cetou k ke chrámu Adishwara, jsou běžní věřící, kteří se před vlastní bohoslužbou převlékli do obřadního roucha.

Atmosféra hlavního chrámu je úžasná. Sám jsem byl tak fascinován, že vytáhnout foťák a fotit mi připadalo jako něco nepřípustného. A tak jsem jen seděl a pozoroval cvrkot kolem mne.

Stejně tak pozoroval Šatrundžaju před několika desetiletími český malíř Jaromír Skřivánek. Velmi barvitě a nadšeně ji popsal ve své knize Za krásami Indie. Dva dny tu na vrcholu hory kreslil chrámy a zákoutí. Vznikla tak série černobílých skic i barevných pláten. Poslechněte si, jak Šatrundžaju popisuje on:

Jaromír Skřivánek, Za krásami Indie

Cesta a stoupání byla přerušována četnými zastávkami. Stály zde malé chrámy a kapličky zastíněné stromy a výhled na rozsáhlou červenou planinu se postupně rozšiřoval. Malé vesnice, porůznu roztroušené a vytrácející se do daleka, vypadaly jako hrstky bílého písku odhozené nějakým titánem.


Byl to mramorový vodopád, ve kterém jste mohli hodiny a hodiny bloudit. Vládlo zde ticho a klid. Schodiště, schůdky a cesty se křížily. Míjel jsem mlčící osamělé výklenky, kde vzhůru ke stropu stoupaly z vonných tyčinek šedavé proužky dýmu. Z temnot vzadu jako by se vždy zvedla jakási éterická ruka a jemně se mě dotkla. Byl to magický dotek živoucích očí, které se vznášely v prostoru a zkoumavě si mě prohlížely.


Připadalo mi, že hora na samém vrcholku pukla a vyvřela toto bílé, fantastické, mramorové město. Všude, kam jsem dohlédl, pode mnou a kolem mne, se rozkládala džungle věží, věžiček a kopulí. Po chrámových stěnách vířily mramorové obrazy, stoupaly dekorativní symboly, tančily mytologické postavy a vzpínaly se vzhůru, až k těm nejvyšším vrcholům.

Praktické informace

  • Turisté vstupné neplatí, platí pouze povolení na focení (100 Rs).
  • Na vrcholu není povoleno žádné jídlo ani pití. Toto neplatí pro cestu nahoru a malé nádvoří před vlastním chrámovým komplexem. Zde také většina nosičů a turistů svačí. Poutníci drží hladovku.
  • Po celé trase ani uvnitř není možnost koupit jídlo ani pití, vezměte si dostatečné zásoby vody.
  • Dharamsaly a ašramy pod chrámovou horou neubytovávají turisty, ubytování poskytují pouze džinistickým poutníkům.
  • Poblíž autobusového nádraží jsou dva hotely, kde je možné se ubytovat (přibližně 200 Rs)
  • Nádraží je od začátku stezky na chrámovou horu vzdáleno zhruba tři kilometry. Vyplatí se vzít si ráno rikšu a dorazit na začátek stezky co nejdříve.
  • Za ranního chladu a stínu se stoupá na horu lépe než v poledním slunci.