Co píše Kipling o Himálaji


Ki Gompa

Nad nimi, stále ohromně vysoko nad nimi, zdvíhala se úrodná země směrem k čáře sněhu, kde od východu k západu přes sta mil, jakoby zaříznuta pravítkem, zastavila se poslední ze smělých bříz. Nad tím, v pozdvižených balvanech, snažily se skály prorazit svými hlavami nad bílou páru. Nad nimi pak, neproměnný od počátku světa, ale měnící se každou polohou slunce a mraků, rozkládá se věčný sníh.

Mohli vidět skvrny a kazy na jeho tváři, tam kde se vichřice dává do tance. Pod nimi, jak tak stáli, přecházel les v plochu modravé zeleně míli za mílí; pod lesem byla vesnice se svými rozházenými terasovitými políčky a příkrými pastvisky; pod vesnicí věděli, ač tam právě v té chvíli řádila a rachotila bouře s blesky, že se sklání svah, dvanáct nebo patnáct set stop vysoký dolů do vlhkého údolí, kde se sbíhají proudy, jež jsou matkami mladého Satladže. 

(Rudyard Kipling: Kim)

Above them, still enormously above them, earth towered away towards the snow-line, where from east to west across hundreds of miles, ruled as with a ruler, the last of the bold birches stopped. Above that, in scarps and blocks upheaved, the rocks strove to fight their heads above the white smother. Above these again, changeless since the world's beginning, but changing to every mood of sun and cloud, lay out the eternal snow. They could see blots and blurs on its face where storm and wandering wullie-wa got up to dance. Below them, as they stood, the forest slid away in a sheet of blue-green for mile upon mile; below the forest was a village in its sprinkle of terraced fields and steep grazing-grounds. Below the village they knew, though a thunderstorm worried and growled there for the moment, a pitch of twelve or fifteen hundred feet gave to the moist valley where the streams gather that are the mothers of young Sutluj.

(Rudyard Kipling: Kim)