Curfewed night - Jak se žije v Kašmíru plném nepokojů


Curfewed night - Basharat Peer

Text této knihy je příliš brutální, aby byl pravdou. Ale bohužel je. Basharat Peer se narodil v Kašmíru a v knize Curfewed night popisuje na základě svého osobního příběhu jak konflikt o Kašmír zasáhl do života místních lidí, od základů vyvrátil staleté tradice, změnil ekonomiku údolí a především zničil lidské životy.

Basharat Peer je novinář a proto se jeho kniha dá číst jako jeden dlouhý novinový článek. I když se jej konflikt v Kašmíru osobně dotýká, nedramatizuje situaci a snaží se jen popisovat, udržet si odstup. S pokračujícími kapitolami knihy ale přibývají popisy vražd, lidé zastřelení během demonstrací, ženy znásilněné indickými vojáky či lidé  bez důvodů uvěznění a mučení.

V takové situaci je obtížné udržet si odstup a mě osobně kniha vtáhla tak, že že bylo těžké ji odložit.  Současně jsou však popisované osudy lidí tak strašné, že jsem nechtěl číst dál  s obavou, co dalšího se tu ještě dozvím.

Někteří recenzenti vyčítali autorovi nedostatek literárních ambicí či absenci hlubšího zasazení do geopolitické situace. Myslím si, že neprávem. Od pohledu na konflikt „zevnitř“ nečekám románové hrdiny a hluboké působivé dialogy. Na to je situace příliš vážná. Kniha s podobnou tématikou - Rushdího „Děti půlnoci“  jsou v tomto jiné. Fiktivní příběh a hrdinové v nich slouží jako hlavní téma, na kterém si přibližujeme historické události s jejich klady i hrůzami. Curfewed night je v tomto jiná kniha. Popisuje reálné postavy a reálné situace.

Zároveň jsem četl množství novinových článků a studií odtažitě popisujících situaci v Kašmíru. Sepsali je, a to velmi dobře, mnozí zahraniční novináři či politici. Chyběl v nich ale ten osobní vhled, popis rodiny, vesnice a starostí běžných Kašmířanů. Na vyšší úrovni je vše politikou, v reálu se to dotýká konkrétních lidí.

A nás jako středoevropanů se dotýká pár neodbytných otázek. Bashrat Peer srovnává krvavý průběh kašmírských demonstrací v devadesátých letech s těmi, které proběhly v Berlíně a v Praze a ptá se, jak je možné, že se vytoužená změna v  Kašmíru nepovedla stejně jako u nás. Po této, alespoň pro mě zlomové kapitole, autor rezignuje a vrší jeden hrozivý příběh na druhý.

Během let jsem osobně navštívil Kašmír mnohokrát, mluvil s lidmi, sledoval indickou armádu hlídkující na ulicích, zažil zákaz vycházení i generální stávku. Teprve ale tato kniha mi dala prožité události do souvislostí a ukázala hrůzy, jaké se tu dějí, v tom správném světle.

Bohužel pro Kašmír a Kašmířany nevidím naději. Všichni zde v Evropě nyní mluví o Ukrajině nebo o problémech v nám trochu vzdálenější Sýrii. Kašmírský konflikt se však už táhne desetiletí a neexistuje širší snaha o jeho řešení. Zúčastněné státy – Pákistán, Indie či sousedící Čína tomu opravdu nepomohou a zbytek světa má jiné problémy.

Tato kniha je opravdu síla. Pokud jste byli v Kašmíru či plánujete jeho návštěvu a jen trochu vládnete angličtinou, určitě si ji přečtěte.

Pár ukázek z knihy Curfewed night - Basharat Peer

Strana 48 – takto komentuje autor jako malý školák osobní setkání s indickou okupační armádou.

One autumn day a few months later, I was with a few friends", in the small market near my house. A patrol of soldiers walked in and suddenly our hands went to our pockets, for our identity cards. A soldier stopping near you meant trouble. It meant an identity check, a possible beating or a visit to the nearest army camp. Or he might simply order you to carry a bag of supplies to his camp. Soldiers forcing civilians to work for them was common.

O několik stránek dál pak popisuje, jak jej poprvé odvedli k výslechu. Z vedlejší cely poslouchal zvukům a výkřikům při mučení jeho spolužáků.

Over the next few hours we were told to form queues an walk past the mukhbir. If he raised his hand, the soldiers pounce upon him and took him away for interrogation. My turn came. I stood facing the cat whose eyes stared at me from behind his  black mask. My heart galloped but I tried not to look nervous. He waited for a moment and asked me to move on.

Strana 120-121 - později už jako novinář zpovídá účastníka jedné z demonstrací v devadesátých letech.

'My uncle lived on the other side of the bridge. I planned, to leave the procession on reaching his house. The protesters:' were angry, shouting fiery slogans at the top of their voices,' he said. CRPF men stood on the bridge. Protester's shouted slogans for freedom. Amidst the sloganeering, Farooq heard a burst of gunfire. Bullets tore the procession apart; people shouted, fell, and shouted again. He jumped onto a footpath and lay flat on the ground. 'Bullets whizzed past my ears.

The bridge was covered with bodies and blood. CRPF men continued firing I saw more people falling, closed my eyes, and pretended to be dead.'

Farooq curled himself up in the chair, leaving his slippers on the carpet. I was not eating any more; Farooq had left his tea. Memory drowned out the smell of harisa; the elegant carpets and ornate furniture faded away. Farooq was not here in his drawing room talking to me. He was on the bridge pretending to be dead.

He heard wails and a gunshot every few seconds. Paramilitary men walked around the bridge. He saw an officer walking from body to body, checking whether anyone was alive. 'I lay still and from the corner of my eye saw him firing more bullets every time he found a sign of life in an injured man.' Farooq waited for the soldiers to leave. It was getting harder to pretend to be dead. Where he lay, someone had dropped a kangri, the firepot Kashmiris carry around in winter.

Embers of charcoal from the firepot were scattered on the sidewalk. His cheek was burning from their heat. Slowly he turned his face to avoid the burn. The murderous officer saw him turn. 'This bastard is alive,' Farooq heard him shout. The officer ran towards him, kicked him, and a volley of bullets pierced through his body. He lost consciousness.

Strana 165 – v závěru už jen vrší jednu kauzu za druhou. Každá z nich je plná bezpráví a bezdůvodného násilí.

The following evening, an army patrol surrounded his house. They asked for him, searched the house, and found nothing. Then they took him to the cowshed whose first floor was used to store firewood and the ploughs, shovels and sickles that the family used in their fields. Ten minutes later, his parents and brothers heard a blast. The cowshed fell apart. The soldiers had detonated a mine, which killed Gulzar. They claimed he was a militant and had mistakenly blasted the mine after identifying it. His death changed our relationship with Gulzar's family. My parents, grandparents, aunts and cousins visited them every other day. Mother took his younger sister under her wing, enrolled her into a school near our home. She stayed with our family till she graduated recently from the local women's college.

After Gulzar's death, nobody talked about getting justice, fighting in a court to get punishment for soldiers who killed Gulzar. Those things happen elsewhere, in countries where the law is implemented; in Kashmir, you try to save the living from further trouble.