Do Indie se štětcem a paletou


Jaroslav Hněvkovský - Splynutí

Jsou lidé, kteří umí poutavě psát a krásně malovat. S dílem třech z nich je spojena také Indie. Zamilovali si ji, opakovaně ji navštívili a zejména zde malovali. Místní klima, lidé a kultura výrazně ovlivnily jejich tvorbu. Jsou to Jaromír Skřivánek, Jaroslav Hněvkovský a Otakar Nejedlý. Zatímco jejich vrstevníci hledali inspiraci v Paříži, oni se vydali na východ. Paula Gauguina inspirovalo Tahiti, naše malíře zas exotika Cejlonu a Indie.

Nedávno jsem tu psal, proč nečíst cestopisy o Indii. Jsou však knihy, které bychom si přečíst měli. Dokážou nám totiž, že cestopis nemusí být nudný a popisný. Může být psán květnatým, básnickým jazykem jako například v knihách Skřivánkových nebo být příkladem strastiplných a komplikovaných životních osudů, odvahy a umanutosti jako v případě knih Hněvkovského a Nejedlého. Vlastní kresby, náčrty a obrazy, vzniklé pod dojmy z Indie, jako doplňující ilustrace knih, jsou už jen tím příjemným bonusem navíc.

Jaromír Skřivánek

Malíř Jaromír Skřivánek se poprvé do Indie podíval v roce 1967. Nejel tam však nepřipraven. Už v roce 1947 navštěvoval kurzy hindštiny. Dlouhodobě se zajímal o indickou kulturu a náboženství. Proto jsou také jeho knihy dodnes čtivé. Jeho porozumění místní kultuře a zvykům, jeho obdiv k přírodě a architektuře z jeho obrazů a textů přímo čiší.

 Jaromír Skřivánek - Západ slunce nad jezerem v Udajpuru

V roce 1977 vyšla jeho kniha Za krásami Indie doplněná vlastními ilustracemi. Malířův popis přírody, bájí a pamětihodností jako například jeskyní v Adžantě nebo džinistických chrámů v Gudžatátu, je fascinující a inspirující i dnes. Indii navštívil později ještě několikrát a své obrazy tu i vystavoval. Z následné cesty po Srí Lance vznikla kniha Ve stínu Buddhova stromu. Jeho obrazy inspirované Indií můžeme spatřit v Národní galerii nebo jinde po světě.

 Jaromír Skřivánek - Tadžmahal v měsíčním svitu

Jaromír Skřivánek také ilustroval knihy s Indií spojené. Nedávno jsem v antikvariátu ulovil Miltnerovu převyprávěnou Máhábháratu s jeho kresbami. Nejsem výtvarným kritikem, nedokážu posoudit kvalitu díla. Vím jen, jestli se mi líbí či nelíbí. Skřivánkovy obrazy mají své kouzlo a vystihují to, co mnoho ostatních v Indii cítí.

 Jaromír Skřivánek - Princezna Padmini

Ukázka z knihy Za krásami Indie

Na okraji porostu jsem objevil obrovský strom, jehož mohutné tělo tvořil celý labyrint kmenů a kořenů, které se prorůstaly, obtáčely, ovíjely a kroutily vzhůru., tam se dělily v těžké větve a znovu spouštěly k zemi své kořeny jako liány., jako sta paží v hadovitém objetí, symbol přírodního dramatu. …

Sedl jsem si opodál na kámen, kreslil a úplně zapomněl na čas. Teprve po hodné chvíli jsem začal mít pocit, že přerušení jízdy se nějak neobvykle prodloužilo. Skupina lidí, kteří mě pozorovali při práci, se postupně zvětšovala, až jsem zjistil, že kolem mě stojí téměř všichni moji spolucestující z autobusu.

Mezi diváky stál také dozorce a řidič autobusu. Zeptal jsem se jich, jaký je důvod našeho zdržení a nedošlo-li k nějaké závadě. Dozorce se zdrženlivě usmál a zdvořile mě ujistil, že doba odjezdu dávno minula a že jediným důvodem prodloužené zastávky je, že všichni čekají, až dokončím svou práci. (Jaromír Skřivánek - Za krásami Indie)

 Jaromír Skřivánek - Chrámové město Palitana

Jaroslav Hněvkovský a Otakar Nejedlý

O více než padesát let před Skřivánkem se na tehdejší britský Cejlon společně podívali dva mladí čeští malíři. Jak se tam vlastně dostali? Podle cestopisů, které o pár let později sepsali, vznikl nápad spontánně v jedné italské kavárně roku 1909. Do Indie odpluli lodí už tři týdny poté. Putovali bez přípravy, bez peněz, bez znalosti jazyka a se spoustou naivních představ.

 Otakar Nejedlý

Srážka s realitou byla krutá a i když je Indie okouzlila, pobyt nebyl jednoduchý. Trpěli nedostatkem peněz, často měli hlad, neuměli anglicky a celý pobyt byl pro ně směsicí úžasu, nadšení a absolutního odporu.

 Otakar Nejedlý- Cejlon

Z Cejlonu prchli do jižní Indie s myšlenkou, že se nechají zaměstnat jako malíři některým z bohatých maharádžů. To se však nepovedlo. Místní britská komunita je také příliš nepřijala a tak jediné, co jim zůstalo, byl pobyt v džungli nebo u domorodců z těch nejnižších kast. Zde se paradoxně cítili nejlépe. Okouzleni přírodou Kéraly, životem v rybářských vesničkách na pobřeží nebo původními kmeny žijícími v horách, malovali jeden obraz za druhým.

 Jaroslav Hněvkovský - Život

Od jejich prvního pobytu v Indii uplynulo více než sto let a je zvláštní číst, jak popisují „dobrodružnou a několik dní trvající cestu volským povozem“ na pobřeží do vesničky Villiňdžam, okolní husté pralesy a množství dravé zvěře. Dnes se sem dostanete za pár minut po dobré silnici, pralesy byly vykáceny a na nedalekou pláž Kovalam míří každoročně tisíce turistů.

Když už jim došly i poslední peníze a pobyt na pobřeží se stal neúnosným, odjeli do hor mezi původní kmeny a zde se živili lovem. Neustále však malovali. Krajinu, zvířata, domorodé ženy, rybáře, … Hledali ten správný výraz, jakým zachytit tu bohatou škálu barev, kterou je Indie fascinovala. Nejedlého však Indie zmáhala čím dál tím víc a když později chytil malárii, stal se pro něj pobyt utrpením, nechal si z domu poslat peníze na lístek a vrátil se lodí z Bombaje domů.

 Jaroslav Hněvkovský - Brejlovci

Hněvkovský se protloukal Indií ještě rok a půl. Krátce se uchytil v Madrasu, kde maloval s podporou jedné britské rodiny, částečně žil s domorodci a víc a víc toužil po tom pochopit a na plátně zachytit tu Indii, kterou nenáviděl a miloval zároveň. S podlomeným zdravím nakonec také prchl domů.

 Jaroslav Hněvkovský

Svoje zážitky Nejedlý popsal později v knize v knize Malířovy dojmy a vzpomínky z Cejlonu a Indie. Hněvkovský se do Indie vrátil po 1. světové válce ještě jednou, tentokrát na pozvání Rabíndranátha Thákura a krátkou dobu vyučoval malbu v jeho škole v Šántinikétanu. I druhý pobyt Hněvkovského v Indii se podobal tomu prvnímu. Rozporuplné zážitky, nedostatek financí, snaha uchytit se jako malíř. V roce 1923 se definitivně vrátil domů a své zážitky sepsal v dvoudílném cestopisu Malířovy listy z Indie.

 Jaroslav Hněvkovský - Malířovy listy z Indie

Cestopis obou autorů jsou však v dnešní době jen obtížně čitelné. Jejich jazyk odpovídá počátku dvacátého století. Je rozvláčný, jinak stavěný a příliš popisný. Naštěstí byly jejich příběhy převyprávěny. Zora Dvořáková napsala na základě jejich zážitků knihu Indie, touho má. A to je čtení, od kterého se nedokážete odtrhnout.

Z originálních cestopisů vzala vše podstatné, příběh doplnila do podoby románu a tak osudy dvou malých malířů učinila mnohem přístupnější. Pokud máte rádi Indii a zajímá vás, jak to tu vypadalo před sto lety, určitě si ji přečtěte. I ty pasáže, které se odehrávají v Čechách, malířská komunita, spolek Mánes, vývoj malířských stylů nebo popis krajiny Polabí stojí za to.

Osudy Hněvkovského je inspirovaná také kniha Malíř Indie. Ze vzpomínek a zápisků svého strýce ji sepsala Ludmila Justlová.

Ukázka z knihy Indie, touho má

Z napjaté atmosféry, která se kolem něho vytvořila ve Villiňdžam, unikal na návrší Kujivelly, kde měl společnost jen jakéhosi zasmušilého samotáře. I se zdejším námětem se rval. Namaloval modrý pás moře a zelenou plochu palmového háje, ale mohutná černý strom na jeho obraze vypadal podivně a nepřátelsky. Chtěl, aby obraz svítil barvami, a úzkostlivě se střehl namíchat nějaký špinavý tón. Chtěl, aby se v obraze tetelil polední žár, ale nebylo to ono.

„Nic neumím. Chybí mi technika!" Říkal si rozmrzele.

Strnul. Mezi křovisky se vztyčili dva brejlovci a jejich těla se zaklesla do sebe. Svíjela se, omotávala se kolem sebe, rozplétala se a znovu se do sebe zakliňovala. To bylo to, co obrazu chybělo. Tropická láska.

Byl jako v horečce. Pot mu stékal kolem ušních lalůčků... (Zora Dvořáková - Indie, touho má)

Jaroslav Hněvkovský - Hoch s pardálem