Karma Cola - Gíta Mehta



Karma Cola - Výprodej tajemného Orientu

Karma Cola by měla být povinnou četbou pro všechny ty, co se chystají na svoji duchovní cestu do Indie a očekávají instantní osvícení. Gíta Mehta popisuje s nadhledem všechny ty hledače duchovna, co si myslí, že za dva týdny v indickém ášramu budou spaseni. A zároveň kritizuje ty indické guruy, kteří nabízejí zhuštění pěti tisíc let indické duchovní historie do několika stran brožované příručky nebo víkendového kurzu.

Autorka pochází ze sekulární, vzdělané indické rodiny, získala vzdělání nejen doma, ale i v zahraničí a na zástupy západních hledačů osvícení se dívá s humorem. Kritizuje jejich slepou víru a dělá si legraci z jejich nepochopení indické reality.

I když je Dharma Cola napsaná v sedmdesátých letech 20. století, v době, kdy tisíce hippies zklamaných svou vlastní západní kulturou táhly do Indie, má co říct i dnes, kdy díky levným letenkám a mnoha zájezdům do Indie stále více lidí tuto zemi navštěvuje. Rozpor, kdy Indové žádají moderní technologie, čisté ulice, nákupní centa a turisté naopak "ten pravý Orient", je stále větší.

Gíta Mehta je zručná spisovatelka a příběhy, které předkládá, jsou veselé, smutné, šokující. Je potřeba však mít na paměti, že ve výběru toho, co předkládá jako realitu, je příliš kritická. Nepíše vlastně nic pozitivního o indickém duchovním životě, Její pohled je definitvní, negativistický. Podle ní není možný kompromis, nezmiňuje několikatisíciletou tradici takových náboženství, jako je buddhismus nebo hinduismus a to vše dobré, co kdy indičtí guruové a nauky lidem přinesli.

V Indii je mnoho krásných pozitivní energií nabitých míst a z mnoha jejích nauk si můžeme vzít příklad. Je však potřeba to činit s rozmylsem. Karma Cola je povinností pro každého, kdo jede do Indie na delší dobu. A poselství, které z této knihy plyne? Nevěřte v Indii ničemu, vše berte s rezervou - a nejvíce tuto knihu.

Ukázka z knihy

Indové právem nazývají svou zemi „Riši-bhúmi" neboli Země mudrců. Na každého hledajícího připadá jeden mudrc, kterému je souzeno dovést svého žáka k pravému osvícení. Indie má učitele dokonce i pro takové skeptiky, kteří jsou přesvědčeni, že oči na to nestačí a nechávají zázraky působit raději v ústech. Indie už nejednou dokázala, že orální prozkoumání je též cestou k získávání poznání.

Veden svými chuťovými buňkami objevil nedávno jeden anglický aristokrat šokující pravdu o Indii. Tento muž se doslechl o guruovi ze vzdálené vesnice kdesi v Ándhrapradéši, který proslul nejen svou osvíceností, ale též svou močí, kterou denně proměňoval ve vonný růžový parfém. Po zdlouhavém trmácení aristokrat konečně dorazil do správné vísky.

Vzhledem k tomu, že guru míval tak exotickou návštěvu jen vzácně, bylo při ranní meditaci Angličanovi zdvořile nabídnuto místo v první řadě. Guru si při ní ulevoval od své zázračné první moči. Aristokrat sledoval se zdvořilým, ač odtažitým zájmem, jak se okolo Mistrova stanu shromažďovaly davy Indů čekajících, až učitel dokončí své rituální omývání. K Angličanovu překvapení se dav náhle otočil k němu a začal ho uctivě vybízet do stanu. Angličan nechtěl vypadat povýšeně, šel tedy ke stanu, kde guruova ruka poodhrnula závěs a pokynula mu, aby vstoupil.

Uvnitř vyčetl z gest a náznaků mudrce, že se mu dostalo privilegia vynést guruovu zář ven čekajícím oddaným. Když mu byla do dlaní vložena teplá nádoba, přičichl k jejímu obsahu. „Páchlo to," jak později poznamenal, „jako obyčejná moč."

Přesto vynesl vzácný náklad k čekajícím venku, kde byl přivítán bouřlivým aplausem. Potom skandování ještě zesílilo. Blahopřejný lomoz byl ohlušující. Když se mu konečně podařilo rozluštit naléhavou gestikulaci guruových asistentů, aristokrat pochopil, že guru mu dovoluje, jemu Angličanovi — gestem nevídané velkodušnosti — vypít všechen obsah nádoby.
„Chutnalo to," podotkl znova aristokrat, „jako obyčejná moč."