Ladakh - výstup na Stok Kangri


výstup na Stok Kangri

Od úplného počátku, kdy jsme se rozhodli jet do Indie, bylo všem jasné, že chceme vystoupat na nějakou šestitisícovku. Stok Kangri je jedna z nejsnáze dosažitelných, přesto nebyla od začátku naší № 1. Tou byla nejdřív hora Kang Yatze, která působí opravdu monumentálně. Proti však bylo několik zásadních detailů: nebylo jasné, kolik je tam sněhu (nepotkali jsme nikoho, kdo by se odsud vracel), je nutné vláčet s sebou lano, mačky a cepíny celým údolím Markhy a na výstup se vydat po šesti dnech treku, kdy už by se člověk raději viděl někde dole.

Takže jsme si v Lehu začali shánět informace o Stok Kangri, dopravu do Stoku a hlavně povolení. Měli jsme za sebou čerstvě trek přes Markha Valley, takže rozchození a aklimatizovaní jsme byli dostatečně (hlavně tu aklimatizaci není radno podcenit a ošidit). Mapy jsme měli vytištěné z http://blankonthemap.free.fr, lepší jsme nesehnali ani v samotném Lehu a pár orientačních bodů jsme měli stažené v GPS. Úplně to stačilo, nikde jsme s orientací problémy neměli.

Pohoří: Himálaj, Ladakh
Trasa treku: Leh – Stok – odbočka na Stok La – Kemp Mankarmo 4 400 m – Basecamp 5 000 m – Stok Kangri 6 150 m a zpět
Celkové převýšení: 2 500 m

Místního průvodce jsme si brát nechtěli, ačkoliv je to tam běžné a pro místí obyvatele a jejich nepálské a tibetské sousedy je to jeden z hlavních sezónních zdrojů obživy. Při vyřizování povolení a vypůjčování maček a cepínů jsme se ale nechali umluvit na místního nosiče se čtyřmi koníky, hodilo se to pak hlavně při brodění a přeskakování rozvodněných horských říček a útěku před bouřkami. Nechtěli jsme za každou cenu s co nejnižšími náklady obejít všechna místní pravidla, čímž jsou tady naši čeští krajani známí, a poctivě si vyřídili si permit. Ten vydává Indian Mountaineering Foudation, kterou naleznete ve dvoře restaurace na začátku Changspy. Vyřídí vám ho i jakákoliv agentura v Lehu, ale stejně nakonec skončíte v oné restauraci a naběháte hromadu zbytečných kilometrů. Permit stál asi 1 000 Kč a opravdu jej chtěli vidět ve Stoku u vstupu do údolí a pak v každém kempu, kde jsme tábořili. Samozřejmě to někteří zvládají obcházením kempů a tábořením načerno, ale při zvratech v počasí, které jsme tu zažili, jsme naopak byli rádi, že o nás někdo ví.

Brzo ráno nás už před agenturou čekal taxík a dovezl nás i s batožinou do Stoku. Věci, které jsme mohli postrádat, jsme po domluvě s majitelem guesthousu nechali u něj, však je tam pohlídá naše kamarádka, která kvůli střevním problémům nebyla v kondici na výstup a rozhodla se počkat na nás dole v Lehu. Na začátku treku ve Stoku už postávali naši koníci i s jejich majitelem (na Indii všechno až neuvěřitelně klapalo) a vydali jsme se cestou s mírným stoupáním podél říčky nejdřív k rozcestí Stok Kangri Basecamp – sedlo Stok La (4 100 m) s typickým stanem s občerstvením. Ve většině případů nabízí masalovou nudlovou polévku, pár sušenek nebo čokoládky, taky důležité věci jako toaletní papír, sirky (s vyšší nadmořskou výškou všem přestal fungovat zapalovač) nebo mýdlo a samozřejmě Coca-Colu či Fantu. Normálně colu nepiju, ale tam jsem se na ní stala závislá, byl to zdroj kofeinu a hromady cukru a pěkně nás vždycky nakopla. Tam jsme taky potkali pár lidiček sestupujících dolů. Vyždímali jsme z nich potřebné informace o basecampu, ledovci a celkovém výstupu na vrchol. Ledovec je prý v pohodě – spíš jen takové sněžné pole, pukliny nejsou nikde patrné, Jedinou záludností je řeka, která mohutní při odtávání ledovce v odpoledních hodinách a je nutné si pořádně vybrat místo přebrodění. Mačky jsou prý potřeba až nahoře na hřebínku.

Kousek výš po proudu potoka jsme potkali dvě Češky, na vrchol nedorazily kvůli výškové nemoci jedné z nich a taky prý krapet neodhadly své síly. Dostaneme se nahoru my? Říkali jsme si, že když to nepůjde, tak to prostě nepůjde, ale bylo nám jasné, že tak lehce bychom se s tím nesmířili.

Odtud jsme se přehoupli přes Malé sedlo a sklesali k říčce, která se rozlévala místy celým údolím, takže najít nejvhodnější trasu na přeskákání jednotlivých ramen nebylo jednoduché, ale naši chlapci nás vždy spolehlivě zavedli k nejhlubším, nejdivočejším a nejkomplikovanějším brodům. Dál cesta neustále celkem mírně stoupá (čekala jsem větší krpály) a místy jsem si říkala, jestli ti koníci nebyli zbyteční, ale pak nám dechu začalo ubývat a byli jsme rádi, že vlečeme sami sebe. Skály kolem jsou neuvěřitelným geologickým safari, různě zbarvená žebra skal vystupují bizarně ze strání a jen jsme se kradmo rozhlíželi, jestli se tam někde nepohybuje sněžný levhart.

Kemp Mancarmo ve 4 400 m je systém rovných terásek s typickým tea-tentem. Kluci se předhánějí, kdo je větší drsňák a koupou se v potoce. Pak mastíme Bang! u stolečku s plastovýma židličkama a popíjíme pivo. Platí se tu obvyklých 100 Rs za osobu na noc a předkládáme permit. V noci nás vzbudí pocit, že někdo kolem běhá s čelovkou a čůrá nám za stan. Za chvíli nám dochází, že začíná bouřka. Tady, ve srážkovém stínu hor, kde za rok spadne jen kolem 40 mm srážek? Místní jsou taky dost překvapení, ráno mají úplně promoklé stany.

Od původního směru se stáčíme doprava a míříme do Basecampu v 5 000 m. Na celodenní výstup je 600 výškových metrů jako nic, ale pokud máme pak v noci vyrážet na vrchol, je to tak akorát. Kluci přesto po příchodu do kempu ještě vyrážejí obhlédnout trasu následujícího dne alespoň k ledovci. Co kdyby pak v noci nemohli najít cestu? Do spacáků zalézáme kolem osmé, máme asi pět hodin spánku, vyrážet bychom měli kolem jedné, parta Francouzů vedle chce vyrážet dokonce asi o hodinu dřív. Po půlnoci nás ale opět budí bouřka. Řádí až do rána, takže nahoru nikdo nejde a všichni tráví v kempu den navíc, aby se o výstup pokusili další noc. Jenom my, poté, co v sedm přestává pršet, vyrážíme na výstup. Prostě: „Tam, kde hy… tam, kde hy…, tam kde hynuli sobi, Čech se přizpůsobí…“

Vlastní výstup trval asi 4 – 5 hodin, Až k ledovci byla cesta jasná a relativně snadná. Minuli jsme Upper Basecamp, který je už ale zakázáno používat, protože návštěvníci nebyli schopni si po sobě svůj nepořádek odnést a uklidit a hromadily se tu odpadky a jiné pozůstatky. Poté došlo na překonání říčky. Zatím sníh netál natolik, že by se při prohlédnutí toku někde nedalo bez problémů přeskočit. Za mokrou pasáží pak začíná ledovec, zpravidla se chodí bez navázání a maček. Po šikmém traverzu (tak, jak nám to popsal člen Indian Mountaineering Foudation, první, kdo na tuto horu vystoupal) následuje poměrně prudké a nepříjemné stoupání sutí a sněhem až na hřebínek. Tam se kvůli množství sněhu a přívalu krup z předchozích bouřek cesta ztratila a my se vydali dost exponovanými částmi směrem k vrcholu. Nebyla to nejlehčí cesta, ale nakonec jsme vystoupali až na vrchol a vychutnávali si euforii.

Dole v údolí nebylo nic vidět, výhledy halila mračna, ale byl slyšet hluk, jako kdyby v Lehu pálili slavnostní salvy na počest našeho výstupu. Za okamžik nám došlo, že to nebudou salvy, ale další bouřka. Rychle jsme spáchali vrcholové foto a mazali zpátky dolů. Bouřka naštěstí prošla kolem a cesta dolů byla příjemnější, než jsme čekali, měknoucí sníh tlumil dopad našich kroků. Taky ale rozvodnil říčku sbírající vodu z ledovce a zasněžených strání. Voda změnila barvu na vínově červenou, jak s sebou brala červený prach. Tentokrát jsme sucho v botách neubránili. A znovu začala hrozit bouřka a za drobného krupobití jsme spíš doběhli, než došli zpátky do kempu.

V kempu zatím ostatní skupiny čekaly na další noc, kdy snad půjde vyrazit, a i tu jim opět pokazily bouřky. Tentokrát nebe téměř nezhasínalo a na sever od nás v údolí si lidé prožívali noc horší, než kdo z nich pamatoval.

Další den ráno jsme se vydali zpět do údolí. Sestup by měl zabrat jeden den a večer už bychom si měli užívat postelí v Lehu. V tea-tentu u rozcestí na Stok La jsme potkali několik průvodců, kteří se vydali stáhnout všechny turisty z hor. Lehem a okolními vesnicemi se prohnala lavina bahna a smetla všechno, co jí stálo v cestě (později jsme se ze zpráv dozvěděli, že asi 165 lidí to nepřežilo a asi 400 se pohřešuje). Sestup se najednou změnil v úprk ve snaze co nejdřív zjistit, jak na tom naše kamarádka je a jestli náš guesthouse stojí. Jestli se tam vůbec dostaneme, prý přes Indus nezůstal stát žádný most. Ponurou náladu dokreslila další bouřka, která se nám hnala v patách. Místo horské říčky se do údolí hnala divoká červená řeka a občas jsme my i koníci měli co dělat, abychom přebrodili. Do Stoku jsme dorazili kolem čtvrté a naivně jsme se rozhodli čekat na taxi z agentury, které tam na nás v tu dobu mělo čekat. Po nějaké době marného čekání se kluci rozběhli do vsi získat nějaké informace a případně i odvoz. Měli jsme štěstí, jeden dobrodinec se nechal přemluvit, prý jeden most ve Spitoku stojí, ale je to dost oklika. Jeli jsme v první várce, projížděli jsme kolem Indu, zvláštní temné mraky a vítr tvořili dohromady obrázek jak z apokalypsy. Když jsme se dostali na správnou stranu řeky (chybělo jen pár centimetrů k zatopení tohoto posledního mostu), ulevilo se nám, ale znovu to na nás padlo, když jsme projížděli Lehem. Vůbec jsme to tam nepoznávali, řidič nám vždycky popsal, kudy zrovna projíždíme, ale všechno bylo pod nánosem bahna, nebo tam nebylo vůbec.

 

 

Čtvrť s naším guesthousem naštěstí zůstala stát, jen bylo všude vidět, že se tu prohnala velká voda, nefungovala elektrika, netekla voda, všechny obchody byly zavřené. A naše kamarádka tu nebyla. Všichni lidé panikařili, stěhovali se za město nebo stáli na střechách a sledovali, jestli se neblíží další pohroma. Večer jsme se naštěstí všichni šťastně shledali, a začal boj o to, jak se co nejdřív dostat odtud, když jedinou možnou variantou je letadlo. Na letišti jsme střídavě trávili následující čtyři dny, zažili neuvěřitelnou byrokracii i chapadla černého trhu. Ceny letenek neuvěřitelně vzrostly, ale v kombinaci s téměř neustále nefunkčními bankomaty a letištěm, kde přijímají jen hotovost, jsme jen bezmocně vzteklí nadávali a hledali jiné východisko. Když jsme pak konečně seděli v letadle mířícím do Dilí, rychle jsme se otřepali a začali plánovat, jak naložíme se zbývajícími čtyřmi dny. Jo, vždyť o tom to naše cestování je.

zapsala Petra Tomanová