Po zemi do Indie



 

Jeďte do Indie po zemi. Je to zážitek. V devadesátých letech, kdy ceny letenek byly vyšší než dnes a platy nižší, byla cesta po zemi přes Turecko, Irán a Pákistán pro spoustu studentů jedinou možností jak se do Indie podívat. Zatímco v roce 1995 stála letenka těžko dostupných dvacet tisíc, tak my zvládli pozemní trasu Brno - Attari Road (hraniční přechod Indie-Pákistán) za 97 amerických dolarů a 10 dní!

Letos jsem objevil zpáteční letenku s jednou méně spolehlivou leteckou společností za 8 600 Kč. Takže finanční hledisko asi nebude tím pravým, které by vás mělo přesvědčit o cestě po zemi. Nicméně stále je to zážitek a určitým způsobem i dobrodružství.

přípravy na cestu

S Tureckem máme bezvízový styk, proto předem si zajistěte jen iránské, pakistánské a indické vízum. Objednejte si lístek do Sofie a dál vše budete řešit až cestou.

do Turecka

Do Istanbulu je nejrychlejší dopravní spojení přes Sofii. Z Prahy nebo Brna využijte linkové autobusy např. bulharské společnosti Katev Travel. V Brně však její lístky nekoupíte v mezinárodní pokladně. Rezervujte si jej přes web nebo kupte v malém stánku vedle nástupiště na Zvonařce. Cena je přibližně 1 400 Kč. Linka končí v hlavním městě na autobusovém nádraží, odkud jsou vypravovány další autobusy směr Istanbul. Tuto navazující linku není nutné nijak předem rezervovat. (trasa trvá přibližně 24 - 30 hodin)
Město na Bosporu stojí za kratší zastávku. Prohlédněte si mešity, Zlatý roh nebo Velký bazar. Ve srovnání se zbytkem trasy je však Istanbul stále příliš evropský.

do Iránu

Pro trasu Istanbul - Teherán využijte autobusový spoj iránské společnosti. Jede přímo do Teheránu, nemusíte přesedat a je levnější než turecké linky. Nehledejte jej však na centrálním autobusovém nádraží.  Kancelář je u zastávky tramvaje Aksaray, při cestě z centra po pravé straně ulice. Nemůžete ji minout, výklad je polepený jízdními řády a nápisy Teheran. Odjezd je denně v 14:00 a cena přibližně 30 USD. Autobus je velmi pohodlný a jízda ve společnosti milých Iránců byla vždy zážitkem. Východní Turecko je zajímavé samo o sobě a až budete projíždět Kurdistánem, nazapomeňte si vyfotit bájnou horu Ararat. Na hranici pak všechny ženy v autobuse nasadí povinné  šátky, zakryjí paže a to čeká i ženskou část vaší výpravy. (trasa trvá přibližně 40 - 45 hodin, podle čekání na hranicích)
Z Teheránu odjíždí velké množství spojů směr Zahedán, což je největší město v jihovýchodním Iránu poblíž hranice s Pákistánem. Můžete si vybrat levnější autobusy Mercedes nebo kvalitnjší a rychlejší Volva. Já pamatuji cenu 6 USD za 24 hodinovou cestu do Zahedánu. Cena dopravy v Iránu prý ale šla prudce nahoru, takže aktuální cenu neznám. Jízda pouští Dašt-é Lút na jihovýchodě země je zážitkem sama o sobě.
Autobus končí ve městě Zahedán. Odtud je to na hranici skoro 100 km a je nutné si najmout společné taxi. Cena není vysoká a silnice je velmi kvalitní, tak si ji užijte. Je totiž na dlouhou dobu poslední dobře asfaltovanou cestou. V Pákistánu nebo Indii na ni budete ještě rádi vzpomínat.

přes Pákistán

Ve večerních hodinách odjíždí z hraničního přechodu Taftan autobus směr Quetta. Cestu divokou provincií Balučistán poblíž avghánské hranice je asi opravdu vzhledem k problémům, lupičům a teroristům nejlepší projet co nejrychleji. Počítejte s tím, že v Quettě budete potřebovat pauzu. Zapomeňte na pohodlené iránské autobusy. Zde začíná pravé asijské dopravní dobrodružství. Pákistánské autobusy jsou bez tlumičů, cesta je rozbitá, místa na nohy je málo a po celou noc obvykle vyřvává z repráčku nad vaší hlavou hlučná pákistánská popmusic. (trasa trvá přibližně 16 hodin)
Z Quetty do Lahore jezdí vlak. Snažte se získat rezervaci do vagonu s klimatizací. Zvlášt, jedete li v létě. Pokud ji neseženete, tak je cesta pouští utrpení. Obyčejné vagony mají totiž otevřená okna. Zavřít je nejde, protože v tu chvíli je ve vlaku neskutečné dusno. A když je otevřete, fouká teplý vítr, který vše vysušuje na troud, okny se valí prach a člověk se jen modlí, aby cesta brzy skončila. Skončí až za dlouhých 30 hodin. Do Lahore dorazíte pokrytí vrstvou písku, spocení a vyčerpaní.
Na indickou hranici je to již jen asi 30 km. Hraniční přechod se nazývá Attari Road.

konečně v Indii

První velké město se nazývá Amritsar a stojí za prohlídku. Zde se také musíte rozhodnout kam dál, jestli na sever do Himálaje nebo na jih směr Delhi

Já sám absolvoval tuto trasu po zemi do Indie celkem třikrát. Poprvé v roce 1995, kdy jsme se vypravili na cestu do Indie vyloženě naslepo - bez map, průvodce a s minimen informací. V té době sice internet existoval, ale o nějakém smysluplném hledání informací o cestě do indie, případně o diskuzních fórech a fotogaleriích jsme si mohli nechat jen zdát. Možná právě proto byla tato cesta nejdobrodružnější a svým způsobem i nejzajímavější.
Dnes je možné celou trasu naplánovat od počítače, přečíst si mnohé deníky cestovatelů, probrat s nimi online zkušenosti nebo se přes různé webové mapy podívat, kudy cesta vede.

Na podzim 1995 jsem se pak touto trasou vracel z Indie domů. Nikde jsem se nezastavoval, střídal jeden autobus a vlak za druhým a tak jsem celou trasu zvládl za 8 dní.
Potřetí jsme se vydali na cestu přes Turecko, Irán a Pákistán do Indie na jaře roku 2000. Režim v Iránu byl výrazně volnější a dokonce bylo možné prodloužit vízum. V roce 1995 jsme totiž získalii jen tranzitní víza na 3 dny. Také cesta přes pouště Pákistánu byla pohodlněší vzhledem k tomu, že jsme cestovali v dubnu a vyhnuli se tak letnímu suchému a prašnému počasí.

Každá jiná cesta do Indie byla letecká. Je to mnohem rychlejší, pohodlnější, sterilnější... nudnější. Chápu, že ne každý má dostatek času nebo odvahy, ale zejména pro ty, co do Asie a Indie jedou poprvé, je tato varianta možná i lepší. Protože krajina, lidé, zvyky, hygiena se mění postupně, hodinu za hodinou, den za dnem. Po dvou týdnech stojí pak člověk na indicko-pákistánské hranici v Attari Road a vše se zdá být přirozené. Naopak za svou průvodcovskou praxi jsem viděl hodně turistů, kteří první den po příletu stáli v mumraji bazaru na Paharhanji v Delhi a z toho šoku nebyli schopni mluvit, bylo jim do breku a měli pocit, že v takové "strašné zemi" nevydrží ani minutu.
Takže - jeďte alespoň jednou  po zemi do Indie.