Přes sedlo Pin-Parvati do Údolí sněžných leopardů


pohled ze sedla Pin-Parvati

Víte, jaký je rozdíl mezi trekem v Norsku a v indickém Himálaji? Na obou místech najdete krásné hory a dechberoucí scenérie.

Pouze v Indii ale můžete vysoko v horách, čtvrtý den túry, potkat svatého muže – bosého sádhua, který vás pozdraví „Om Namah Šivája“ a pak jde v klidu dál, vybaven pouze dekou a konvičkou. Zatím co vy se ploužíte s velkým batohem, pohorkami a výbavou za tisíce.


horské pralesy v údolí Parvati
Před nedávnem jsem se zapletl do debaty, proč vlastně jezdit do indických hor, když tu v Evropě máme Alpy, Pyreneje, balkánské hory... A loni, při setkání s domorodci na sedmidenním treku údolím Parvati přes Pin-Parvati sedlo do Údolí sněžných leopardů, mi to vše došlo.

Indické hory jsou krásné. Mimo to ale nabízejí setkání s lidmi a zážitky, jaké už v civilizovaných Alpách, protkaných sítí silnic, penzionů, parkovišť a lanovek nenajdete.

Jdete v dešti údolím, v mlze není nic vidět, okolo jen tušíte himálajské velikány, ze stromů horského  pralesa visí chuchvalce lišejníků, z keřů odkvetlých rododendronů drnčí cikády.
 
Cesta není značená a na vás přijde krize. Hledal jsem, jak se co nejlépe zabalit do pláštěnky, měl jsem hlad a přemýšlel, proč to vlastně všechno dělám.

A pak se v zákrutu stezky objevili oni. Svatý muž a jeho mladý učedník. Sedli jsme si společně na kámen a dali si vytouženou pauzu. Moc jsme si nerozuměli. Oni nemluvili anglicky a mé znalosti hindštiny jsou chabé.

sádhuové
Nicméně jsem pochopil, že se vracejí od posvátného jezera Mantalai, které leží v nadmořské výšce 4 100 m n. m. Strávili tam týden a nyní putují dál. Obcházejí místa spojená s Šivou. Mnohá z nich jsem navštívil a ostatní znal z doslechu. Očividně je to potěšilo. Pak si starší ze Sádhuů zapálil čilum, chvíli jsme jen tak mlčeli a pak se rozešli.

Takových setkání a zážitků bylo během toho sedmidenního treku víc.

  • Výborná snídaně s dělníky stavějícími novou přehradu v Bersheni, omeleta, toast a čaj v malé špinavé špeluňce servírovaná usměvavou paní domácí a jejím manželem.
  • Zhruba šedesátiletá babička, která vám s bezbranným a bezzubým úsměvem nabídne nějaké to veselé kuřivo. Seděla pár metrů za vesnicí na mezi, pletla vlněné ponožky a prodávala hašiš.
  • Zkouřený majitel obytného stanu v Khirganze se spoustou veselých historek. Čekal jsem tu asi hodinu na své kamarády. Trvalo mu neskutečně dlouho, než mi uvařil čaj.
  • Koupel v horkých pramenech s vyhlídkou na hory v malém vybetonovaném bazénku pod širým nebem je mi mnohem milejší než moderní akvaparky. Khirganga je považována za posvátné a poutní místo. Sádhuové se tu modlí, bílí turisté se koupou nebo cvičí jógu.
  • Setkání se sádhuem uprostřed treku. My byli vybaveni trekovými holemi, on šel s kovovým šivaistickým trojzubcem. Mnoho  sádhuů se volně toulá horami na své pouti po svatých místech.

 bosý sádhu ve výšce 4 000 mnm

  • Další sádhu bydlel v malé jeskyňce za řekou. Přes řeku nevedl most, jen lano s lanovkou. A podle zákona schválnosti byla uvázaná na druhé straně řeky. Půl dne jsme u řeky čekali, jestli někdo nepůjde z druhé strany a lanovku nám neuvolní. Pak se objevil rozesmátý a uvolněný sádhu, jak opička přeručkoval po laně, pomohl nám překonat řeku, zamával na rozloučenou a zmizel ve své jeskyňce.
  • Stáda koní pasoucích se na vysokohorských loukách.
  • Pandžábští pastevci, kteří každoročně ženou svá stáda až do vzdáleného Himáčalpradéše. Cesta pěšky se stádem jim trvá měsíc nahoru a na konci sezóny měsíc domů. V horách je dřina dostat stovky koz a ovcí přes početné řeky. Dole na indických planinách se zase musí přesunovat se stády po silnicích jen v noci.

No řekněte, mohli byste toto zažít někde v Alpách?

K horkým pramenům Khirgangy

Bersheni je poslední místo, kam se dá dojet horskou silnicí. Odtud již vede stezka nad řekou Parvati. Cílem dnešního úseku je Khirganga – louka s horkým sirným pramenem. Cesta k ní není obtížná. Vede nahoru po straně údolí, míjí malou vesničku, posvátné místo s vodopádem a pak přes most úžasným původním horským pralesem vzrostlých borovic, cedrů s podrostem rododendronů.

 horké prameny Khirganaga

Khirganga je posvátné místo, nad pramenem je malý Šivův chrám. Koupání v horkých pramenech po celodenní tůře je příjemným zakončením dne. Khirganga je populární mezi zahraničními turisty, naštěstí obvykle dojdou jen sem a dál do údolí se nevydávají.

Soutěskou a pralesem nahoru k Tunda Buj

Druhý den je stále ve znamení pralesa. Stoupáme údolím, procházíme hustým lesem přes několik mostů, kolem chýší pastevců. Údolí je zpočátku úzké, v mlze pouze tušíme vodopády, které se řítí ze skoro kolmých stěn. Ráno jsme vyrazili brzy, máme dobrý čas a tak tedy pokračujeme stále dál za dnešní stanovený limit.


Výhledy zpět na zalesněné údolí řeky Parvati jsou nádherné a tam v předu už stromů ubývá, cedry pomalu mizí a mění se v břízy s nekonečnými podrosty rododendronů. Poslední dnešní most je poněkud nahnutý a řeka pod ním rozbouřená. Za ní již stromy mizí úplně a procházíme obrovskou planinou posetou balvany směrem k Thakur Kuan.

Přes lanovkový most a dál

Lanovkový most Tkakur Kuan není vlastně most. Je to jen přes řeku natažené ocelové lano a vozíček pro jednu osobu, kterým se kyvadlově přepravuje na druhou stranu.

 

Takto si to zapsal Robert:

Odcházíme opět kolem půl osmé a za 30 minut jsme u lanovky. Bohužel, kabinka je napevno přivázána u druhého břehu, takže sice nadáváme, ale není nám to nic platné. Naštěstí je krásně a tak je zevlování docela příjemné.

O půl druhé se odněkud z trávy vynořuje bubák, který je, jak říká, jogín a žije pouze meditací. Šplhá po laně na druhou stranu, uvolňuje lanovku a cesta dál je tudíž volná.

 

Za řekou jdeme rozkvetlými loukami a pak už jen kozími stezkami po levém břehu řeky stále nahoru. K večeru zbývá už jen přešplhat Pandu bridge – dva obrovské balvany přes rozbouřenou řeku. S pomocí krátké šňůry si podáváme batohy a pár metrů za řekou již táboříme v kryté úžlabině.

 

K planinám Odi Thach a dál k Mantalai

Údolí se otevírá, rozšiřuje. Řeka, která předešlé dny bouřila přes peřeje prudce dolů, je zde klidná a meandruje nádherným zeleným údolím plným  květin. Míjíme pastevce a stáda volně se pasoucích koní. Osobně to považuji za nejkrásnější úsek cesty.


Odpoledne se před námi objevuje v dáli moréna a tím se blížíme k posvátnému jezeru Mantalai – zdroji řeky Parvati.

 

Ovšem cesta k moréně a samotný výstup na ni kamenným polem nebyl zadarmo, trval ještě pěkných pár hodin. Ale Mantalai je zážitek. Hodně silné a působivé místo. Unavení výstupem jsme se ploužili posledních pár metrů přes hranu morény a v tom se před námi otevřelo jezero obklopené horskými štíty. Na jeho okraji se nachází symboly Šivy – lingamy a trojzubce. Kombinace nádherné přírody a posvátného místa mě dostala do kolen.

ledovcová moréna jezera Mantalai 

Lingamy u posvátného jezera Mantalai

Stoupáme prudce k ledovci

Už včera jsme se domluvili s jedním s pastevců, že nám ukáže cestu k ledovci. Každý den tu totiž prší, je mlha a nechceme riskovat bloudění.

pastevec u jezera Mantalai

Procházíme za jezero, překračujeme bosky několik ledových potoků a pak už konečně stoupáme do stráně nalevo. Výstup je velmi prudký, chvílemi horolezecký terén je bez jakékoliv stezky. Pod námi hlubina, těžký batoh na zádech... nad jezerem Mantalai
Nahoře jsme zhruba ve výšce 4 700 m n. m. Cesta kamenným polem nahoru znamená spoustu odpočinku na každých pár výškových metrů. V mlze a dešti jsme zatábořili pod ledovcem. Náš domorodý průvodce se přiznal, že je tu poprvé a také neví, kudy přesně jít. pohled se sedla Pin-Parvati do údolí Parvati

Ledovcem přes sedlo Pin-Parvati

Ráno v šest hodin je čistá obloha a pomocí fotek, které si vezeme z domu, se nám podařilo identifikovat sedlo. Stoupáme po ledovci nahoru. Dáváme pozor na kaverny. Cesta po ledu je pomalá. Jednak jsme už ve velké nadmořské výšce a jednak to opravdu dost klouže. Jdeme totiž bez maček. O půl desáté jsme konečně v sedle. Pin-Parvati je zdoláno. Jsme ve výšce 5 300 m n. m.

pohled se sedla Pin-Parvati do Údolí sněžných leopardů
Končí zde zelené údolí Parvati a my sestupujeme na druhou stanu do údolí Pin neboli do Údolí sněžných leopardů. Oblast Spiti na druhé straně sedla je suchá a vyprahlá, připomíná vysokohorskou poušť. Sestup je dlouhý a kamenitý. Končíme u řeky a problém, jak se dostat na druhou stranu, necháváme na další den. údolí řeky Pin - Údolí sněžných leopardů

Konečně Údolím sněžných leopardů do Mudu

údolí řeky Pin - Údolí sněžných leopardů

Sestup podél řeky Pin je dlouhý. Ale krajina má své kouzlo. Je tu prašno a málo vegetace, skály jsou zbarvené do červena a žluta. Překračujeme několik potoků bez mostů a klesáme stále níž. Teprve odpoledne spatříme v dálce pod mohutnou horou vesnici Mud. Po sedmi dnech v horách je jako zjevení.  vesnice Mud ve Spiti

Na závěr opět Robertova slova:

Budhisté se na nás culí, sprcha teče, pokojíčky jsou nádherné, jídlo výtečné a dostatečné a teprve až s obdivnými a pochvalnými gesty místních obyvatel nám konečně dochází, co to vlastně máme za sebou.

Paní domácí z guest housu se nás ptá, jestli náhodou nejsme Češi. Trochu koukáme a tak nám vysvětluje, že pokud sejdou turisté ze sedla Pin Parvati Pass a nemají s sebou žádné nosiče a průvodce, jsou to téměř vždy Češi. Jak říká, Češi jsou tvrdí. Jo, to sedí:-)


Sedm dní a přibližně sto kilometrů, horské pralesy, rozkvetlé louky, ledovec, horská poušť a příjemní lidé. To je trek údolím řek Parvati a Pin.

Oblast Parvati i Spiti jsou skutečně nádherné a stojí za návštěvu. Jestliže vás popis trasy zaujal, podívejte se na nabídku spřátelené CK Alpina, zájezd vede Ovčák, odborník na slovo vzatý.