Za Manali je zával - komplikace a strasti dopravy po Indii

Že prý je nutné změnit trasu. Shodou okolností přes Kašmír, kde „čirou náhodou” vlastní nějaké to ubytování a „náhradní lístky může také zajistit”.

Toto je celkem běžný trik indických naháněčů. Nejprve se vyptají kam to vlastně míříte, a pak vám s vážnou tváří oznámí, že to nejde. Ze zařízení náhradního programu mají totiž tučnou provizi. Takovéto jednání je typické zejména pro Kašmířany pobývající v hlavním městě. Turista nováček nemá důvod nevěřit a snadno se nechá obalamutit. Už jsem se s tím setkal několikrát.

Mezi běžné triky patří zával na silnici, povstání, zavřený hotel, sociální nepokoje nebo výbuch na železniční trati. Naposledy to potkalo mé kamarády. Otočili program cesty, vše ale dobře dopadlo, možná je to stálo jen trochu peněz navíc a pár dní dopravních zmatků.

Dá se tomu bránit? Při použití zdravého rozumu snad ano. Indie je obrovská země, je velmi nepravděpodobné, že obyvatel Delhi zná podrobně stav silnice někde tam nahoře v horách. Už toto by mělo být prvním varovným signálem. Závaly a silnice smetené dešti jsou tu na denním pořádku, zejména během monzunů.

V tom indickém zmatku ale překvapivě dobře funguje systém údržby a opravy silnic. Pokud někde vznikne zával, do pár hodin k němu dorazí těžká technika nebo jen 10 ISK (deset Indů s krumpáčem) a začne pracovat na jeho odstranění. Takováto blokáda silnice může trvat pár hodin až dnů.

Pokud je situace horší a voda vzala celé mosty, vybudují silniční čety provizorní lávky, kterými se dostanete na druhou stranu. Tam už obvykle čekají autobusy a taxíky zajištující navazující dopravu. Není tedy žádný důvod cestu přerušovat. Možná vás to bude stát nějaký ten čas a peníze navíc, ale vždy se dá pokračovat.

O těch opravdu velkých problémech, záplavách a zřícených mostech obvykle napíší místní noviny a zpravodajské servery, jako například o povodních v Ladakhu v roce 2010. Informace o neprůjezdné silnici směr Manali i Šrinagar byly tehdy ve všech denících a televizních kanálech.

A zřejmě nejspolehlivějším zdrojem informací o průjezdnosti silnic je samotný autobusový dopravce – státní Himachal Road Transport Corporation. Pokud jste opravdu na vážkách, zavolejte někomu do kanceláře v Manali (The Mall, Manali -175131) tel: (01902) 253531. Při troše štěstí se dovoláte a získáte aktuální informace o průjezdnosti trasy. V Delhi je možné informace ověřit na adrese Chanderlok Building, Janpath, New Delhi — tel: +91-11-23325320 / 23324764, kde sídlí místní pobočka Informační turistické kanceláře státu Himáčalpradéš.

Nás letos potkaly závaly celkem dvakrát. Poprvé cestou z Mudu, což je velmi odlehlá vesnička vysoko v horách oblasti Spiti. A nebyl to zával malý. Tisíce kubických metrů bahna sjely z boční stráně a přehradily řeku. Vznikla tak hráz odhadem 300 metrů dlouhá a 10 metrů vysoká. Prostě něco, co nelze odstranit během pár hodin. Většina obyvatel Mudu brzy ráno odjela pracovat na odklízecích pracech. Byla totiž zavalena jediná cesta spojující toto odlehlé údolí s civilizací. My se k závalu dostali poněkud později pronajatým džípem.

Desítky obyvatel okolních vesnic se podílely na zprovoznění provizorní pěšinky. Na povrch houpavého slizkého bahna kladli režné pytle a plechy, sypali náklady kamení a snažili se vytvořit malou zpevněnou vrstvu, po které by se dalo chodit. Auta a náklaďáky zablokované sesuvem čekaly na stabilnější trasu. Mezitím se ze spodní přístupné strany dostavila těžká technika a začala bahno odstraňovat. Místní lidé tipovali dobu potřebnou k odstranění závalu a zpřístupnění silnice na minimálně dva týdny.

Poslední zával nás čekal pár hodin cesty před koncem cesty z hor. Seděli jsme v dálkovém autobusu z Kazy do Manali, cesta dobře ubíhala a my se těšili, že za 2-3 hodiny budeme v cíli, navečeříme se, umyjeme…

Dopadlo to opět jinak. Holt v Indii vždy očekávejte neočekávatelné. Pár kilometrů před vlastní křižovatkou za sedlem Rotang sebral déšť celkem tři mosty na úseku 7 kilometrů. Takže nezbývalo nic jiného než vyndat věci z autobusu a závaly přejít pěšky. První dva potoky byly malé, daly se překročit lehce. Ten třetí byl mnohem vydatnější. Voda se valila prudce ze stráně, brodit se nedalo.

Naštěstí z koryta zůstaly trčet balvany, po kterých jsme mohli přeskákat na druhou stranu. Nedaleko odtud už čekal autobus, který původně mířil nahoru do hor. Jen se otočil, nabral všechny pěšáky, kteří úspěšně překonali všechny tři závaly, a vrátil se do Manali. Předpokládám, že náš původní autobus, který zůstal na zablokované straně, se také otočil a vracel se zpět nahoru do Kazy.

Stavba a údržba horských silnic v Indii není lehká práce. O vše se tu stará Border Roads Organisation. Její struktura je polovojenská. Zahrnuje totiž jak civilní projekční část, tak i část spadající přímo pod Indickou armádu. Tato organizace zajišťuje hladký provoz všech pohraničních komunikací nejen v Himálaji, ale i při hranici s Pákistánem v poušti Thár nebo v bažinách Bengálska při hranici s Bangladéšem.

BRO si najímá místní dělníky na většinu manuálních prací. S jednou takovou stavební partou jsem se chvíli bavil ve Kinauru. Pracují v měsíčních směnách, poté se vracejí ke svým rodinám na krátkou dovolenou. Jejich měsíční plat se pohyboval kolem 2 500 Rs, což je v přepočtu 750 Kč.

Všechny ostatní projekční a organizační práce zajišťuje BRO s pomocí armády. Všimněte si, že buldozery a těžkou techniku tu často řídí lidé ve vojenské uniformě.

Snad právě proto jsou místní silnice dobře průjezdné a jejich stav se rok od roku zlepšuje. Trasy, které dříve trvaly dvacet a více hodiny, se nyní zkrátily na polovinu.