Záchranná akce v Himalájích




Nebudu Vám vyprávět o cestě po jižní Indii, do které jsem přiletěl v den bombových útoků na Bombaj v loňském roce, ani o nezvyklém Silvestru 2008 v Delhi, ale povyprávím Vám o konci mé, doufám, že netradiční cesty po Himalájích, kde jsem byl s desetičlennou skupinou v září 2007. Jak říkal kdysi Grosman Šimkovi: "Popovídej mi Slávku, o svém životě, člověka to potěší, když slyší o cizím neštěstí." Zažil a zapsal: David Bohatý

 

1. den

Bylo 29. září a probudil jsem se do nádherného slunečního rána ve 3000 metrech nad mořem a kochal se překrásnými vrcholky Himálajských velikánů. Měl jsem za sebou přechod sedla Indrahara Pass (4320m/n.m.) s 32 kg těžkým batohem, doteď nechápu, co jsem v něm měl, a byl jsem rád, že se mi dýchá o poznání lépe. Nasnídal jsem se, sbalil stan a vyrazil s úsměvem na líci, svižným krokem směrem k vesnici Kuarsi. Cesta se každým výškovým metrem stávala schůdnější a mě v jednu chvíli, při pohledu do stametrové propasti, proplula hlavou myšlenka: „Ty vole, ty se vůbec nebojíš“. Ano, člověk snad zvykem, snad únavou a řídkým vzduchem otupí a přestane si dávat pozor.

Na oběd jsme zastavili u průzračného potůčku, vysvlékli se do spodního prádla a udělali očistu. Sluníčko pálilo, voda chladila, byl nádherný den. Jako znovuzrozený jsem pokračoval dále k vytouženému cíli. Držel jsem druhou pozici za Ovčákem, který skupinu vedl. Cesta začínala mít rysy lehčího treku ve Vysokých Tatrách. Ve chvíli, když jsem překračoval jednu z mnoha říček, vidím Ovčáka, jak se vrací, jak mi později řekl, podat pomocnou ruku prý v těžším úseku. Dál si vše vybavuji jen útržkovitě. Moje vibramová podrážka uklouzla na mokrém kameni a Ovčákův výkřik už jsem neslyšel. Řítil jsem se po zádech, nohama dolů vodopádem. Vybavuji si malé zpomalení při letu, mé nadávky, to co mi problikávalo hlavou. Dopadl jsem. Odpoutal jsem batoh ze zad a hodil ho na břeh, abych neměl mokré věci a pokoušel jsem dostat i sebe ke krosně. Nešlo to. Moje levá noha byla nepohyblivá, z pravého kolena a z rukou mi crčela krev. Byl jsem v šoku, uprostřed proudu řeky a nemohl jsem se pohnout. Sjel jsem desetimetrový vodopád a dopadl na kamení. Shora se ozval Ovčákův zoufalý hlas: „Žiješ?“ Řekl jsem, že jo, že jsem v pohodě, že jsem ztratil hodinky. Nebyl jsem v pohodě. Proti tomu co následovalo, byly hodinky jen pouhé nic. Nahoře mezitím navazoval zbytek výpravy ze svého ošacení lano, kterým by mě vytáhli zpátky na cestu. Bylo to zbytečné. Nebyl jsem již schopen pohnout levou nohou ani o centimetr. Pokoušeli se ke mně dostat a nešlo to, bylo to příliš nebezpečné.

Drobounce začalo mrholit a já stále bezmocně ležel v říčce na kamenech. Hrozilo nebezpečí zvednutí hladiny a to, že říčka mě posune o pár metrů dále, kde byl další, teď již několikanásobně větší vodopád. Mezitím se ke mně podařilo dostat horolezci Pavlovi. Bylo podezření na vnitřní krvácení, mobilní telefony signál nezachytily, a tak Ovčák a Klárka běželi do vesnice Kuarsi pro pomoc, sehnat vrtulník. Pavel mi dal dva ibuprofeny a pokoušel se mě dostat na břeh ke krosně. Nešlo to. Třetí, čtvrtý ibuprofen. Půl hodiny mě dostával asi metr nad řeku. Tu bolest nelze popsat. Za nadávky, kterými jsem se častoval, by se nemusel stydět ani hostinský Palivec. Pátý, šestý ibuprofen. Ležel jsem přikryt spacákem, kolem mě samé skály a metr pode mnou řeka.

Pozoroval jsem skály a zjevovali se mi vřešťani a viděl jsem Garfielda. Měl jsem halucinace. Bolest byla stále pekelná. Léky normálně nejím, takže jsem zprvu odmítnul tramal a nyní jsem žádal o sedmý ibuprofen. Pavla jsem ukecal. Potom jsem mu začal popisovat své halucinace, a tím jsem se připravil o další léky. Někde vysoko nade mnou, mi udělali čaj a Pavel mi ho v termosce donesl. Okamžitě jsem vložil termosku do spacáku na své promrzlé tělo.

Netrvalo to dlouho a přišli mi z Kuarsi v doprovodu Ovčáka pomoci Indové. Vítal jsem je se smíšenými pocity, nedokázal jsem si představit, že se dotknou mé nohy. Slezli pro mne po horolezecké stěně, vyzdvihli mě nad hlavu a podávali si mě vzduchem. Superman hadra. Bolest? No comment. Přál jsem si omdlít.

Pavel připravil nosítka ze dvou malých stromků, svázal je řemeny, Indové mě do nich položili, ovázali a chvilku nesli směrem do vesnice. Ovčák byl se mnou, Klárka sháněla vrtulník a ostatní se vrátili tam, kde jsme stanovali předchozí noc. Protože nastala tma, nemohli jsme pokračovat nebezpečnými úseky. Připravili jsme si věci na spaní. Byla to jedna z nejdelších nocí mého života. Pozoroval jsem měsíc, který se looooouuuudal noční oblohou a čekal jsem na svítání. Snažil jsem se nemyslet na bolest, na zimu, ani na to, že se mi chce močit. U Ovčáka vedle mne ve spacáku se tísnili Indové, aby se alespoň trochu zahřáli. Říkal mi potom Ovčák, že mu tolik lidí ve spacáku ještě nespalo.

2. den

S ranním rozbřeskem mě Indové naložili na svá ramena a snesli mě dolů do vesnice. Bylo 30. září. Místní muž, který mě ubytoval, nám udělal výborné capaty a masalu. K večeru dorazila Klárka i ostatní členové výpravy. Klárka musela běžet až do další vesnice, aby mohla zavolat pro pomoc. Bylo ji řečeno, že vrtulník vzlétne, pokud bude složena záloha 10000 dolarů. Volala na ambasádu, ambasáda volala do ČR na ministerstvo vnitra, ti informovali policii a 2 policisté toho dne zvonili u mých rodičů ve Svitavách a sdělili jim, že ležím v kritickém stavu v Himalájích a že potřebují složit čtvrt miliónu korun na vrtulník. Byla neděle, banky zavřené. Určitě si dokážete představit reakci mých rodičů.

Mezitím se mě pokusili Ovčák s Pavlem zvednout a dopravit mě vymočit. Po mém výkonu se v místní říčce zvedla hladina. Noc byla opět dlouhá, povedlo se mi otočit dvakrát za noc a v noze mi přitom praskalo. Hlavou mi šly různé myšlenky a došel jsem k závěru, že mám nohu nejspíš vykloubenou.

Za pomoci příbuzných a svitavských občanů leželo u rodičů v kuchyni na stole ještě ten den večer milion korun, to ale už v Indii byla hluboká noc.

3. den

Ráno 1. října jsem již nedočkavě čekal na další transport, tentokrát do nemocnice. Domluvili jsme se s Indy, co mě nesli, že mě snesou až k silnici a tam že si mě přebere sanitka. Přivázali mě k nosítku, pojedl jsem pár ibuprofenů a vyrazili jsme směrem k civilizaci. Cesta z Kuarsi byla lemována úzkým chodníčkem, který ohraničovala z jedné strany do výše se tyčící skála a z druhé strany hluboká propast. Občas, když jsme se pohybovali v úseku se skalním převisem zatarasujícím nám cestu, nakláněli mě moji nosiči nad propast. Bolest přebila téměř vše, takže mě to nechávalo zcela chladným. Jen občas jsem musel zatajit dech nad krásou drsných velehor, to bylo jediné, co bolest alespoň trošičku zjemňovalo.

Když jsme dorazili k silnici, čekala tam na nás policie a sanitka. Podepsal jsem policistovi nějaký papír s hindskými znaky, na němž prý bylo popsáno, co se mi přihodilo, a na oplátku mi moji nosiči podepsali papír, že ode mne převzali 27000Rs, které si zasloužili a ušetřili tak pojišťovně tři čtvrtě milionu korun za vrtulník. Moji milí nosiči mě opatrně naložili do sanitky, prý opatrně, já jsem si však myslel, že mně začínali vyslýchat mučením, přiznal bych se k čemukoliv.

Ke mně do sanitky přisedli tři přátelé z desetičlenné skupiny: Ovčák, Zdeněk a Milada a vyrazili jsme směrem nemocnice v Chambě. Cesta, kterou jsem absolvoval, byla rozbitá jak nejhorší polní cesta na Vysočině. Připadal jsem si, že jedu permanentně po železničních přejezdech. Co pohyb, to prudká bolest. Cestou jsem lapil signál a volal jsem domů, abych se optal, jak se daří. Když to zvedla máma, myslel jsem si, že někdo z rodiny zemřel. Až později jsem pochopil, že se smutní kvůli mně. Otcovi prý slezly všechny vlasy, teda co ho já znám, nikdy žádný neměl.

Potom jsem volal do České spořitelny ohledně pojištění, podle kartičky, kterou jsem dostal na pobočce v Brně. Ti mi oznámili, že mám volat do Kooperativy, že to má na starosti ona. Aha, číslo na kartičce nějak nesouhlasilo. Tudíž mi nadiktovali číslo do Kooperativy a volal jsem tam. V Kooperativě mi oznámili, že to nedělají oni, ale jejich asistenční služba Mondial Assistance. A dali mi na ni číslo. Tudíž jsem volal asistenční službu a peníze nádherně mizeli. Když jsem se tam po vysilujícím pátrání dovolal a popsal jim situaci, sdělili mi, že o všem co se bude dít, je mám informovat, že si situaci prověří.

Dorazil jsem mezitím do státní nemocnice v Chambě. Myslel jsem si v tu chvíli, že jsem ve válečné nemocnici. Před nemocnicí zrovna povalila na zem opice jedno malé dítě, mě přeložili do zakrvácených nosítek, moji přátelé pode mne dali alespoň spacák, saniťákovi jsem zaplatil 570RS a odvezli mě na rentgen. Upozorňuji Vás, že válečné filmy nepřehánějí. V nemocnici mi oznámili, že mám nohu zlomenou v krčku a stehenní kost mám posunutou asi 7 cm do těla. Zaplatil jsem 80RS za rentgen, naložili mě do další sanitky a vyrazili jsme do státní nemocnice v Dharamsale, kde mě měli operovat. Cesta se nelišila od té první, jen na mě usedaly větší a větší vrstvy prachu. Ten šílenec mě vezl jako by mě ukradl, stále troubil a pouštěl přitom indickou muziku. Ó Šivo, Šivo.

Po mučení značky TATA, v Indii je vše TATA, a zaplacení poplatku 1984RS, mě přeložili na nosítko, které vypadalo, jako by na něm přede mnou někdo vykrvácel. Před nemocnicí hystericky vzlykala starší paní, mně to připomnělo pláč z knihy Den Trifidů. Řekl jsem v tu chvíli Ovčákovi, že pokud mě tam nechá, tak to vypadá, že mě tam oddělají. Vnitřek nemocnice vypadal stejně strašidelně jako venek. Dali mě na pokoj se čtyřiceti postelemi, na kterém se mačkalo asi 100 Indů a několik švábů. Lékař se mrkl na rentgen, nařídil sestře, aby mi dala injekci proti bolesti, kterou musel jít Ovčák zakoupit, zaplať Ganéša za ní, a pověsili mi na nohu cihlu, prý aby se mi natáhla. Okamžitě jsem zneužil jednoho ze svých přátel MUDr. Šárku a volal jsem jí do Brna, aby mi vysvětlila, jestli je to indický druh mučení, nebo se mi snaží pomoci. Trochu mě uklidnila, ale doporučila mi okamžitý transport do Evropy. Telefonát s pojišťovnou skončil opět slovy, o všem nás informujte, vše prověřujeme. Přátelé mi nakoupili další injekce, léky, jídlo a nádoby na odnos moči a stolice. Ve 22:00 po aplikování injekce proti bolesti jsem usnul jako mimino sladkým spánkem.

4. den

Dalšího dne, 2. října po probuzení v nemocnici v Dharamsale, jsem se seznamoval s okolím. Vedle mě ležel Lobsang, Tibeťan, žák Dalajlámy, který si zlomil nohu při pádu, když šel do sklepa. Byl to rozumný muž, který mi prosvětloval mysl a navozoval úsměv na rtech. Říkal mi, že jeho Bůh je tady a tady a přitom si ukazoval na srdce a na mozek. O něho se starala dcera a manželka a přespával s ním na pokoji jeden mladý Tibeťan. S každým člověkem tam byl vždy někdo, kdo mu byl po celou dobu k dispozici, někdo z rodiny, někdo z Ášramu. Kousek dále přes uličku ležel Angličan, který při paraglidingu při přistání dopadl na beton skrytý v trávě. Trpěl obrovskou bolestí a ani morfium nezabíralo. Vedle něho ležel mírně pomatený Ind, se kterým přes noc zůstávala jeho manželka, která k němu byla velice pozorná. Když ho česala, cítil jsem se dojat. Po místnosti se občas přehnal nějaký šváb, na okenní římse seděly opice. Bylo to tam jako v úle, jen při vizitě museli zůstat na pokoji pouze pacienti. Občas se tam prošla i policie, aby zkontrolovala, zda tam někdo neobývá postel neoprávněně.

Tohoto dne se mi ozvala pojišťovna, že za mne přebírá odpovědnost a opět jsem slyšel ta samá slova, že mám každou změnu hlásit a stáhla se do role pozorovatele. Čekal jsem na operaci jak na smilování Višnua.

Staral se o mě střídavě Ovčák, Milada se Zdeňkem, dcera Lobsanga – nádherná to dívenka. Říkal mi Lobsang, že mně ji půjčí. Moc jsem mu děkoval. Upozornil mě, že jen co budu pobývat v nemocnici.

Byly oslavy narození Mahátma Gándhího, doktor co mě měl operovat slavil a já se ptal stále KDY? Kdy mě budou operovat? Ticho po pěšině. Ve 22:00 jsem dostal pravidelnou injekci proti bolesti a upadl opět neumyt do říše snů.

5. den

3. října jsem se probudil opět v nemocnici v Dharamsale, nebyl to sen. Začínal jsem být poprvé nervózní. Lékař mi oznámil, že nohu zde operovat neumějí a dali mi další injekci proti bolesti. Začínal jsem nadávat jak špaček. Lobsang vedle mi říkal relax, relax, Angličana transportovali vrtulníkem do Delhi. Pojišťovně jsem oznámil, že potřebuji přepravit do nemocnice, kde mě odoperují. Pojišťovna mi sdělila, že je mám o všem informovat, že situaci znovu prověřují, kreténi. Den se opět chýlil ke konci a já zase nevěděl nic. Večer ve 22:00 jsem odmítl pravidelnou injekci proti bolesti, nechtěl jsem už do sebe dostávat další svinstva, tedy léky. Myslel jsem, že to zaspím. Nezaspal jsem. Noha začala opět pekelně bolet, zkoušel jsem se dozvonit v noci na sestru, zvonek nefungoval, vlastně bych se divil, kdyby fungoval. Netušil jsem co dál.

6. den

Byli 3 hodiny ráno, 4. října. Začal jsem klepat na okno, zprvu jemně, potom zprudka. Probudil jsem Tibeťana, který za mnou poslal svého pomocníka. Podal jsem mu injekci a ampulku a požádal jsem ho, aby mi tento zázračný lék píchl. Vzal si to, někam s tím odskočil a donesl mi injekci naplněnou, ať prý si ji píchnu. Naznačil jsem mu, že je cvok, že si injekci píchnout sám nedokážu. Podával jsem mu ji, ať mi ji píchne on. Teď pro změnu naznačil on mně, že jsem cvok, že on je na tom stejně. Měl naštěstí víc rozumu než já, asi škola jeho svatosti Dalajlámy, a doběhl pro sestru. Ta mi již naplněnou injekci odmítla píchnout a donesla jinou, z vlastních zdrojů. Usnul jsem blaženým spánkem.

Po probuzení mi volala ambasáda, že pro mě zajistila operaci v Delhi, vrtulník pro převoz a lékaře doporučeného světovou zdravotnickou organizací, který mě bude operovat. Byl jsem nadšen a hlásil jsem to pojišťovně, ta opět nic. Ambasáda dělala po celou dobu pro mě nadstandardní věci a zastupovala neschopnou pojišťovnu. Ovčák mezitím sháněl sanitu pro převoz do Delhi, už to nebylo potřeba. Byl jsem nadšen, že se věci daly do pohybu.

Oooo, jak jsem se mýlil. Ještě dopoledne mi volala pojišťovna, že odmítá převzít odpovědnost za pojistnou událost. Prý že jsem byl na tréninku na sportovní akci a pojistka se na toto nevztahuje. Oznámil jsem jim, že se s nimi zlobit nebudu a že na ně podávám žalobu. Volal jsem na ambasádu a stornoval jsem vrtulník. Telefonoval jsem do Brna dalšímu z mých přátel JUDr. Marcele a popsal jsem jí situaci, vzala to do svých rukou.Ovčák zorganizoval pozemní převoz ambulancí červeného kříže a v 12:00 jsme vyrazili. Ovčák, Milada, Zdeněk, já a šílený řidič sanitky. Nebudu popisovat cestu, zbytečně bych se opakoval. Jen se zmíním, že jsme se museli vyhýbat několika tlupám makaků a trefili jsme buvola. Snad na chviličku se mi podařilo v noci usnout.

7. den

Bylo 5. října. Dlouho jsme se motali sanitou zacpanými ulicemi nočního Delhi. Odstavené kamióny uprostřed silnic, v kterých podřimovali indičtí řidiči, vytvořili z ulic hlavního města Indie neprolomitelnou bariéru. Nedýchatelný smog se nám usazoval na plicích. V 5:00 ambulance dorazila do nemocnice. Věřte mi, že jsem nemohl uvěřit, že jsem v cíli. Zaplatil jsem za transport 8190RS. Ke všemu jsem požadoval potvrzení, což nebylo v místních krajích moc zvykem. Byl jsem v nemocnici pár desítek minut a bylo mi oznámeno, že nemocnice, do které mě měli dovézt se jmenuje Dillí Saket Max Hospital, byl jsem v Dillí Max Hospital na opačném konci města.

Netuším, jak dlouho pro mě hledali novou sanitku. Spal jsem. Jen mě občas někdo probudil a chtěl, abych něco podepsal, nebo se mi snažili vysvětlit situaci, začínal jsem ty Indy nenávidět. Noha bolela, bolela, bolela, bolela.

Zase mě naložili do sanitky, zase mě převáželi do nemocnice. Dalších 1200 RS. Kdyby mi toto někdo pustil v televizi, řekl bych, že je to bollywoodská slátanina, byla to skutečnost. Přijeli jsme do nemocnice, nebudu Vás napínat, konečně do té správné nemocnice, ne státní, ale soukromé, velmi přepychové. Bylo mi oznámeno, že musím složit zálohu 90.000RS, jinak mě operovat nebudou. Jelikož jsem měl na kartě pouze 15 000 Kč limit na výběr denně, musel jsem si vypůjčit. Naštěstí Ovčák peníze měl a tak mě založil. Složili jsme zálohu z účtu 30 000 RS a doplatili jsme 1 200 Eur hotově, s tím, že až vyberu z bankomatu rupie, tak mi eura vrátí. Znovu mě odvezli na rentgen.

Potom mě převezli do přepychového nemocničního pokoje, položili špinavého jak babirusu cebelskou na bělostné prostěradlo a napnuli mi nohu na kladku. Sestřička mi změřila tlak a teplotu, dala mi léky. Byla krásná a já jsem se styděl za svůj zevnějšek. Přišel anesteziolog a začal na mě mluvit, když zjistil že nerozumím ani slovo, lamentoval, this is work, this is work. Vzal jsem mu papír z ruky a psané formě jsem už rozuměl, nějak jsme to vyplnili, byl spokojený.

Z ambasády se mi ozývala paní a ptala se na můj zdravotní stav a byla velice přívětivá. Přišel se za mnou podívat lékař, který mě měl operovat, usmíval se, objal mě a ptal se na moje pocity. Pak za mnou přišli nějaké 2 slečny a ptali se, jaké jídlo bych chtěl k obědu, zda s masem či vegetariánské, zda indické, čínské či evropské, jaký druh masa si přeji. Před operací mi nasadili dietu, ale co hodinu mi sestřička kontrolovala tlak a teplotu. Myslel jsem si, že se mi to snad zdá. Úplně jiný svět to byl.

8. den

Ráno 6. října, týden po nehodě, mě v 6 hodin probudili 2 zdravotní bratři, vysvlékli mě a celého mě umyli. Potom mě převezli na operační sál, kde už mě vítal usměvavý operatér. Řekl mi, že kloub už je dlouho odpojen od živin a že netuší, zda se chytí, prý kdybych byl starší, udělal by mi umělou endoprotézu. Anesteziolog mě píchl do páteře injekci a já jsem přestal v tu chvíli cítit spodní část těla. Ten nádherný pocit si nedokážete po týdnu mučení představit, byl jsem šťastný jak kdybych vyhrál první ve sportce, ještě šťastnější . Netuším, jak dlouho operace trvala, vzpomínám si jak mi nohu natahovali a pak mi tam dali 2 šrouby. Pocity při a po operaci? Nádherné.

Po operaci za mnou přišel anesteziolog a říká mi, ať pohnu levou nohou, nemohl jsem, měl jsem ji přeleželou. Znáte ten pocit. Byl jsem ale spokojen a říkal jsem mu, že je to OK. On zezelenal a říkal, ať pohnu pravou nohou, tou jsem hýbat mohl, ale on spokojen nebyl. Za minutu přiběhl zase a spikoval, ať pohnu levou nohou, stále to nešlo. Bylo na něm vidět, že je nesvůj, ale uklidnil se, když jsem s nohou po pěti minutách pohnul. Nebudu Vás napínat, operace dopadla excelentně, teď už jsem musel jen čekat, zda se nenaplní obavy mého operujícího lékaře.

9. - 16. den

No a jak probíhal další týden strávený v nemocnici, Vám popíši jen stručně. Ráno v 7:00 mě přišli umýt. Donesli mi hned potom kafe. V 8 hodin snídani, která se skládala z jogurtu, ovesných vloček, papáji, mandarinek, granátových jablek, pečiva a másla, džusu a čaje. V 10:00 svačina, ve složení čaj, oplatky, ovoce. V 12:00 oběd, kde nechyběla polévka, maso, omáčka, salát s dressingem, papája, granátová jablka, ovocný salát a spousty dalších a dalších pochoutek. Potom zase svačina a večeře ve stejném stylu. Mezitím mě navštěvovaly sestřičky, vždy usměvavé. Přišel manager nemocnice zeptat se, zda mi něco nechybí. Každý den mě navštívil lékař, co mě operoval, a každý den mi podal ruku či mě objal. Každý den se mě sestřičky ptaly, zda jsem spokojen s jídlem. Sestřička mi každý den rozcvičovala nohu. To nebyla nemocnice, to byla pohádka, ve které mě obletovali andělé.

David v lepší nemocnici

A čas letěl. 8.10. mi volali z pojišťovny a bez omluvy mi oznámili, že přebírají odpovědnost za pojistnou událost. Ááá, Marcela zapracovala, díky jí za to. Ušetřil jsem jim za 2 vrtulníky. Minimalizovali náklady na úkor nejistoty, zda ještě budu někdy používat vlastní kloub. Nezachovali se svinsky, to bych urážel ta milá prasátka.

10.10. jsem si koupil berle v hodnotě 810RS a jedna sestřička mě začala učit chodit. Poprvé jsem si mohl dojít na toaletu. Sice malý krok pro lidstvo, ale velký krok pro mě.

Probíhaly tam spousty veselých historek, nebudu popisovat, jaké trable jsem měl asi dva dny s jedním mafiánem, co mi ho položili na pokoj hned vedle mě, ani o mých jazykových schopnostech. I když. Jednou sestřičce děkuji za kvalitně vykonanou práci svým „Senk júúú“ a ona protáčí oči v sloup a odvětí mi „nou senk júúú, bat thhhenk júúú“. A usmála se a ptala se, jestli jsem ženatý.

Pánský pokoj se měnil postupem času na dámský. Asistenční služba pojišťovny Kooperativa mi nebyla schopna na nic odpovědět. Ještě 13.10. v 11:30 ani ve 14:31 mi nebyli schopni říci, kdy že to vlastně poletím domů. Absolutní neschopnost a plebs.

14.10. mi oznámilo finanční oddělení nemocnice, že mi vrací celou zálohu 156 000 RS v rupiích, neboť je kontaktovala pojišťovna, že částku za pobyt v Dillí hradí. V předvečer si pro mě přijel najatý člověk od pojišťovny, který mi říkal, že už je tu 2 dny a pojišťovna mu nebyla prý schopna ani sdělit, kde ležím. Říkal mi, že s Mondial Assistance tyto zkušenosti má stále.

Převezli mě sanitou na letiště a na kolečkovém křesle mě dovezli ke směnárně, vyměnil jsem rupie za dolary a eura. Bez potvrzení z nemocnice bych neměl šanci toto uskutečnit.

17. den

15. 10. ve 2:35 indického času vzlétlo letadlo z ranveje a zamířilo do Evropy, do Itálie, do Milána, do…. Po přistání na Ruzyni pro mě byla přistavena další sanitka, která mě převezla do fakultní nemocnice do Bohunic do Brna. Tam už na mě čekalo lůžko a špičkový lékař, což domluvila Šárka, díky jí za to. Tento další týdenní pobyt byl odlišný v mnohém bohudík od Dharamsali a v mnohém bohužel od Dillí.

No a to je vše. Snad jen že noha začala srůstat díky Kooperativě až po sedmi měsících chození o berlích a pojišťovna mi odmítla zaplatit požadovanou sumu za její neschopnost.

A úplně na závěr? Když mě převáželi po D1 sanitou z Prahy do Brna, ptal se mě saniťák, jestli to se mnou moc nedrncá. To mě teda hodně rozesmálo.