Buddhističtí poutníci na cestě po Indii



Představte si, že je vám 62 let a žijete v Číně. Chybí vám některé posvátné texty a nejste spokojený s překladem těch stávajících.

Tak si pro ně prostě zajdete. Do Indie. Pěšky. Přes hory.

V 5. století n. l. A cesta vám trvá 23 let.

Dříve nebo později narazí každý milovník Indie na krátkou poznámku někde v průvodci po Indii nebo v historické knize o tom, že zprávu o dění v Indii či záznam o tom, jak to chodí u dvora, nám zanechal čínský buddhistický mnich Fa-Sien (Faxian) nebo jeho o téměř 200 let mladší následovník mnich Süan-cang (Xuangzang).

Fa-sien

Fa-sien se skutečně vydal na dlouhou pouť na konci 4. století do Indie, kolébky buddhismu. Tisíc let před tím zde buddhismus vznikl a rozšířil se mimo jiné severním směrem do Číny, Korei a následně do Japonska. V době života Fa-siena buddhismus v Indii stále ještě kvetl a naopak v Číně chyběla důležitá náboženská díla. Buddhismus neměl nikdy žádnou centralizovanou církevní správu a kontakty mezi Čínou a Indii byly omezené. Fa-sien se tedy vydal v pokročilém věku na cestu směrem na západ.

Prošel západní Čínou přes poušť Taklamakan, překročil pohoří Pamír směrem do oblasti Kašmíru, nějaký čas strávil na území dnešního Afghánistánu a poté Khajbarským průsmykem sestoupil na severozápad tehdejší Indie a následujících šest let putoval podél řek ode města k městu, od jednoho kláštera k druhém směrem k ústí Gangy v Bengálském zálivu.

Jeho cesta tu však neskončila. Lodí se přeplavil na Srí Lanku. Zde strávil dva roky a poté podstoupil dobrodružnou plavbu, během které málem ztroskotal a vlivem větrů a bouří v Jižním moři se ocitl na Jávě. Odkud se pak konečně po mnoha letech dostal domů do Číny.

Zevrubný náčrt jeho 23 let dlouhého putování si můžete prohlédnout v Google mapách. Interaktivní mapa včetně popisů lokalit a jednotlivých zastávek se vám otevře po kliknutí na obrázek.

Záznam této cesty, popis krajiny, zvyků jejích obyvatel, měst a jejich života i náboženské tradice tehdejších buddhistických klášterů je dosud nejzachovalejší zprávou o tehdejší Indii za vlády dynastie Guptů.

Proč jsou tyto zápisky důležité

Indové sami nemají mnoho vlastních historických pramenů. Pokud se, mimo ústní tradici, tehdejší kroniky zapisovaly, bylo to ve formě palmových listů či jiných málo trvanlivých materiálů. V tropickém klimatu Indie, typickém svojí vlhkostí a nepřívětivostí, málokterý záznam vydrží více než 100 let. A tak se záznamy čínského mnicha staly paradoxně dobrým zdrojem a autentickým záznamem toho, jak to v zemi žilo před patnácti staletími.

I když Fa-sien často do svého vyprávění řadí různé legendy a občas v jeho cestopisu vystupují démoni a jiné nadpřirotené bytosti, celková informační hodnota jeho cestopisu je vysoká. Realisticky zmiňuje vzdálenosti mezi městy, vypočítává osazenstvo klášterů a popisuje zvyky obyvatel.

Takto například popisuje město Váránasí na Ganze ve svém 1 500 let starém díle.

Fa-sienův popis města Váránasí

Z Kukkutapády se Fa-sien vrátil zpět do Pátaliputry a z Pátaliputry se pak vydal podél Gangy na západ a po deseti jódžanách cesty dorazil viháře zvané „V pustině", v níž kdysi žil Buddha; k dnes jsou tam mniši.

Po dvanácti jódžanách cesty dále na západ podél Gangy dorazil do města Váránasí v zemi Káší. Asi deset li severovýchodně od města se dostal k viháře řečené „U ršiovy jelení obory". V oboře žil původně jeden pratjékabuddha, u něhož pravidelněpřenocovali jeleni. Když už se Velectihoebdný měl stát Buddhou, všichni dévové na nebi prozpěvovali: „Šuddhódanův královský syn, jenž opustil rodinu a učil Cestě, stane se Buddhou po sedmi dnech." Jakmile to pratjékabuddha zaslechl, hned dosáhl nirvány. Tak se tedy tomuto místu dostalo názvu „U ršiovy jelení obory". Později, když se Velectihodný stal Buddhou, postavili tam lidé viháru.

Jednou si Buddha přál obrátit na víru Kaundinju a čtyři jeho druhy, avšak ti mezi sebou pravili: „Šramana Gautama se kdysi šest let cvičil v sebeumrtvováni, žil toliko o jednom konopném semínku a jednom zrníčku rýže denně, a přece dokonalosti nedosáhl. Jak jí chce tedy dosáhnout nyní, když přišel opět mezi lidi a povolil uzdu žádostivostem těla, řeči a myšlenek? Přijde-li za námi, mějme se na pozoru a nedávejme se s nim do řeči."

Když k nim Buddha přišel, všech pět se přece jen uctivě zvedlo a pozdravili ho. Na tom místě, kde se tak stalo, stojí dnes stúpy. Podobně lze spatřit stúpy i na těchto místech: v místě vzdále-ném asi šedesát pu severně odtud, kde si Buddha sedl a obrácen tváří k východu poprvé kázal o svém učení a přivedl na víru Kaundinju a jeho čtyři druhy; v místě vzdáleném asi dvacet pu dále na sever, kde Buddha vyslovil své proroctví o Maitréjovi; a v místě ležícím asi padesát pu jižněji, kde se nága Elápattra tázal Buddhy, kdy už bude konečně zproštěn svého dračího těla. Uprostřed obory stojí dva kláštery a v obou bydlí mniši.

(Fa-Sien – Zápisky o buddhistických zemích, Odeon 1972)

Süan-cang

Süan-cang je druhým buddhistickým poutníkem, který nám zanechal zprávy o Indii. Na cestu se vydal roku 629. Bylo mu 29 roků, když vyrazil na dlouhou pouť podél trasy Hedvábné stezky směrem na západ.

Přešel poušť Taklamakan a Tarimskou pánev. Překročil pohoří Tchien-šan do střední Asie a přes Samarkand a Taškent pokračoval na území dnešního Afghanistánu. Chajbarským průsmykem sestoupil do severozápadní Indie, do Gandháry (nyní v Pákistánu). Nějaký čas strávil v Kašmíru a pak už jen křížem krážem prošel celou Indii (viz mapa). Podobnou cestou se pak přes hory centrální Asie vracel do Číny. Na cestě strávil celkem 17 let.

Zevrubný náčrt jeho putování si můžete prohlédnout v Google mapách. Interaktivní mapa včetně popisů lokalit a jednotlivých zastávek se vám otevře po kliknutí na obrázek.

Kniha, kterou o svém putování sepsal, je obsáhlejším a detailnějším cestopisem, než o dvě stě let starší Fa-Sienovo dílo. Je podrobnější v popisech krajiny i zvyků. Také legend z života Buddhy a různých dalších příběhu a báje je v tomto cestopise mnohem více.

A tak se paradoxně zápisky buddhistického čínského mnicha staly nepřeberným zdrojem poznatků a informací o zemích střední Asie, ale zejména o Indii. O její geografii, charakteru krajiny, přírodě a podnebí. Dozvídáme se tu o ekonomické situaci jejích obyvatel a o jejich sociálním složení a vztazích. Jsou tu zápisy charakterizující státní správu, ale i detailní popisy buddhistických klášterů, škol a náboženských svátků.

A takto popisuje Váránasí Süan-cang

Krajina Váránasí má po obvodu více než čtyři tisíce li. Hlavní město svou západní stranou hraničí s řekou Gangou. Je dlouhé osmnáct či devatenáct li a široké pět až šest li. Jeho vnitřní brány jsou natěsnány na sebe jako zuby hřebínku. Ve městě žije velmi početné obyvatelstvo. Rodiny jsou značně bohaté a ve svých domech mají předměty nezvyklých hodnot. Lidé jsou od povahy milí a uctiví a mají velký zájem o studium.

 

Většinou jsou jinověrci, pouze menšina z nich se s úctou hlásí k Buddhově nauce. Podnebí v zemi je mírné a příjemné, úroda hojná, ovocné stromy bohatě kvetou, zemi pokrývá hustý travnatý porost. Je tam přes třicet klášterů s více než třemi tisíci mnichů. Ti studují nauky hínajánské školy sammatíja. Chrámů zasvěcených dévům je více než sto a jinověrců přes deset tisíc. Ti povětšině uctívají dévu Mahéšvaru. Někteří z nich si střihají vlasy, jiní si je na temeni hlavy svazují do drdolu. Chodí nazí, případně si natírají tělo popelem. Usilovně se cvičí v úmrtvě, aby dosáhli úniku z koloběhu rození a smrtí.

 

V hlavním městě se nachází dvacet chrámů zasvěcených dévům, jejichž vížky a síně jsou vyzdobeny kamennými skulpturami a řezbářskými pracemi. Husté listí stromů poskytuje chrámům stín a potůčky průzračné vody je kol dokola obtékají. Socha dévy Mahéšvary zhotovená z bronzu tchou-š' má na výšku necelých sto čch'. Její vzezření je důstojné, majestátní a socha vypadá, jako by byla živá.

 

Severovýchodně od hlavního města a na západ od řeky Varany se nachází stúpa, postavená králem Ašókou, vysoká něco přes sto čch'. Před ní stojí kamenný sloup lazurové barvy, lesknoucí se jako zrcadlo. Jeho povrch je čistý a hladký jako led. Na sloupu je možno stále pozorovat Tathágatův stín.

(Süan-cang – Zápisky o západních zemích za Velkých Tchangů, Academia 2002)

Sto kilometrů sem, sto kilometrů tam...

Pokoušel jsem se dohledat podrobnou trasu obou poutníků na mapách i v Google Earth. Bohužel mnohá místa již v současnosti neexistují a jiná změnila svůj název. Možná i právě proto se některé mapy znázorňující trasu cesty v některých bodech významně liší.

Obě díla přeložil z čínského originálu sinolog Josef Kolmaš. Zřejmě nejdetailnější mapu Süan-cangovy cesty má v dodatcích své knihy. Kolmašův podrobný článek o Süan-cangově cestě do Svaté země buddhismu je k přečtení zde.

Takže má cenu číst cestopisy staré 1 500 let?

Pokud jste historik a zajímají vás dějiny Indie, tak odpověď na otázku v nadpisu zní „určitě ano“. Pokud jste geograf a zajímáte se o staré poutní trasy, nebo vás fascinuje úžasný lidský a poutnický výkon obou mnichů, také po knihách sáhněte.

Všechny ostatní varuji, že se obě knihy nečtou snadno a pro nezaujatého čtenáře mohu být nudné.