Čandníčouk, Delhi


ulice Čandníčouk v Dillí

Málokterý turista, který zamíří k Červené pevnosti v Delhi, tuší, že Čandníčouk není jen obyčejná ulice. V současnosti se neliší od jiných ulic starého města - Šáhdžahánabádu. Je stejně špinavá, lemovaná nevzhlednými domy a podloubími, věčně ucpaná auty a motorkami.

Vždy tomu tak ale nebývalo.

V 17. století dal založit mughalský vládce Šáhdžahan nové město - Šáhdžahanabád. Jeho nejstarší dcera Jahanara Begum má na svědomí jeho architektonický návrh. Tedy hlavní ulice Čandníčouk vedoucí od Lahorské brány Červené pevnosti směrem k Fatehpurské mešitě je její dílo. Navrhla přímou ulici lemovanou paláci a nádhernými zahradami. Ulici rozdělila na čtyři části. První část, známá jako Urdu bazar sahala zhruba od dnešního Džinistického chrámu k Dariba Kalan.

Druhá část - až po současnou Sikhskou gurudwaru se nazývala Phool Mandi (květinový bazar). Třetí část, neboli Jouhari bazar (bazar klenotníků) se nachází zhruba v oblasti dnešní radnice. Poslední, čtvrtá část -  Čandničouk končila Fatehpurskou mešitou.  

Zde se také nacházela osmihranná vodní nádrž. V její vodě se odrážel měsíční svit a hvězdy. Odtud také pocházel název celého Čandníčouku - ulice měsíčního svitu. Z nádrže vytékal vodní kanál, lemovaný po obou stranách řadou banyánových stromů.

Tento vodní prvek byl znám jako Faiz Nahar a přiváděl vodu do zahrad a paláců Červené pevnosti - hlavního sídla vládců Indie - velkých Mughalů. Jeho čistá voda sloužila jako zdroj pitné vody a k zavlažování. Kanál byl později za vlády Britů zasypán a na místě vodní nádrže byla postavena věž s hodinami (zřítila se v roce 1951).

Pokud vás zajímá historie místa, doporučuji přečíst si knihu City of Djinns:

V Šáhdžahanabádu byly městské domy stavěny tak, že prostá fasáda byla dekorována pouze zdobnou branou, vedoucí do dvora. Ze dvora pak byl vstup do zahrady, do zenan (harémů), strážního domku nebo miniaturní mešity, knihovny a obvyklého šíšmahálu neboli proskleného paláce. Haveli bylo světem ve světě, soběstačné a zcela skryté před pohledy náhodných chodců. Dosud přežívá mnoho velkých domů s branami, ale jsou to jen falešné fanfáry, které nic neohlašují.

Projdete pod velkým obloukem a ocitnete se na sutí pokrytém parkovišti, kde kdysi bublala voda v zavodňovacích kanálech. Šíšmahály jsou již nerozeznatelné, rozdělené na továrničky a dílny. Kovové rolety proměnily zenany v uzavřená skladiště a zahrady zmizely pod betonem. Pouze pár sloupořadí a napůl zasypané fragmenty jemně tesaných ornamentů z pozdního mughalského období naznačují, co tady kdysi stálo.

(Wiliam Dalrymple - Město Džinů)

Nejen architektura paláců, ale i duch místa je již dávno pryč. Do roku 1947, roku vzniku samostatné Indie, byl Čandníčouk ulicí vzdělanců, básníků, politiků a místní honorace. Přepychové paláce - haveli byly místem setkávání zajímavých lidí, kteří mluvili vznešenou dvorskou Urdštinou. Po exodu muslimské menšiny do dnešního Pákistánu a Bangladéše byla atmosféra místa nenávratně ztracena. Staré město a bývalé paláce byly obsazeny uprchlíky a nyní po více než padesáti letech se Čandníčouk neliší od jiných špinavých indických ulic.

Jen místy, pokud víte, co hledáte, najdete zbytky staré slávy. V části blíže Fatehpurské mešity najdete Chunnam Haveli, které si prý ve své vnitřní části stále ještě zachovává bývalou krásu. Nevím, viděl jsem je jen zvnějšku.

Jak vypadá Čandníčouk nyní, jaká úžasná speť uliček, krámků a bazarů se nachází v jeho okolí, můžete vidět zde. To je asi v současnosti na starém Díllí to nejkrásnější. Ne hlavní ulice, její kouzlo je pryč, ale právě okolní živé bazary. V Červené pevnosti (Red Fort) nebo páteční mešitě (Jama Masjid) jsem byl provázet turisty už mockrát. Nebaví mě a připadají mi nudné, zvlášť Červená pevnost se se svým ekvivalentem v Agře nedá srovnávat. Ale bazary starého Díllí - Šáhdžahanabádu za to stále stojí.

Pokud nemáte čas, chuť nebo odvahu se do nich ponořit, stačí, když vylezete na minaret Páteční mešity. Jsou odtud velmi pěkně vidět. Místní muslimové však začali vybírat poplatek za výstup na minaret (100 Rs) a pokud ponesete do vlastní mešity fotoaparát, zaplatíte 200 Rs. Úschovna, kde by se dal zamknout, tu není. Takto chytře vyřešili problém vstupného. Vstup je zdarma, ale který turista je dnes na cestách bez fotoaparátu, že?

No a pokud by vás zajímalo, jak vypadal Čandníčouk dříve, pěkné obrázky jsem našel na stránkách Columbia University.