Čandrakánta - Dévakínandan Khatrí



Obvykle tu zmiňuji knihy, které jsou nějakým způsobem spojeny s Indií a stojí za to si je přečíst. Ať už jako zdroj informací nebo inspirace ohledně indické kultury, reálií nebo atmosféry. S tou poslední - Čadrakántou převyprávěnou naší přední indoložkou paní Dagmar Markovou jsem na vážkách.
Proč? Člověku neseznámeném s indickou kulturou a rozdílností mezi stylem naší a indické literatury bude text připadat zmatený, nelogický, nekvalitní, skoro bych řekl typický brak.

Kniha má jistě důležité místo v historii indické literatury a pro Indy mnoho znamená, ale českému laickému čtenáři jsou tyto spojitosti neznámé. Proto si myslím, že na tuto skutečnost by měl být český čtenář více upozorněn. Pokud běžný návštěvník šáhne po této knize v knihkupectví upoután zdařilou obálkou a cedulí "Indický bestseller", bude obsahem knihy zklamán. Kdo z nich zná Oceán příběhů a jeho styl vyprávění? 

Pokud by kniha vyšla jako studijní materiál pro úzce zaměřenou skupinu studentů nebo indologů, jistě si své příznivce najde. V opačném případě měla být doplněna o výklad charakterizující její osobitý styl. Nebo převyprávěna tak, aby zaujala běžného čtenáře. Což se nestalo. 

Můj verdikt

Pro běžné čtení nedoporučuji. Jste li indologové - je to povinnost.  

Oficiální text distributora

Spletitý fantastický příběh indické princezny Čandrakánty byl prvním bestsellerem v Indii. Jen za prvních deset let dvacátého století se prodalo 80 000 výtisků a později vyšel ve spoustě vydání. Po řádce značně didaktických románků 19. století byla Čandrakánta konečně zábavné čtení. Autor Dévakínandan Khatrí (1861–1913) prý napsal Čandrakántu proto, aby si čtenáři uvědomili, že každý člověk může být někdo jiný, než za koho jej považují. Současný hindský spisovatel Rádžéndra Jádav uvádí názor, že celé prostředí a dění v Čandrakántě je vlastně obrazem duševního světa tehdejšího Severoinda: všechno může být jinak, než se jeví. Krajina, v níž se postavy pohybují, je plná zrádných jeskyň, srázů, podzemních cest, mnohé se odehrává ve tmě, nikdy není jistota, kdo je vlastně kdo, každý člověk se může projevit jako někdo jiný… Nakonec však i křivolaká neschůdná chodba přece někam vede, jedny dveře se zavřou, ale druhé se otevřou, objeví se světélko…