Ty brďo

 

nevím, čím to je,
ale vždycky skončíme v Indii...

Jak drahé jsou památky v Indii a proč je to celé špatně


Vstupné pro zahraniční turisty v Indii je drahé

Staré dobré časy, kdy vstupné do Červené pevnosti v Dillí bylo 1,5 Rupie, jsou dávno pryč. Platilo pro všechny jednotně. Nyní Indové zaplatí 35 Rs, ale zahraničního turistu tu oškubou o šílených 550 rupek!

Ano, v Indii, stejně jako v mnoha dalších asijských zemích, platí dvojí ceny na vstupné. Jako turisté tu zaplatíte mnohem víc než domorodci. A nejsou to jen tak nějaké drobné.

Podívejme se, proč je to špatně.

Nejčastější důvody pro zavedení vyšších cen pro turisty

  • Zahraniční turisté jsou bohatí, mohou tedy platit vysoké vstupné.

  • Vstupné do památek v Evropě a v USA je také vysoké, proč by nemělo být vysoké i v Indii?

  • Vybereme na vstupném více peněz a investujeme je do údržby památek.

Vstupné pro zahraniční turisty v Indii je drahé

Jó to byly časy…

Červená pevnost byla za jednu a půl rupie, Qutb Minar za dvě, Taj Mahal byl drahý – stával deset Rs. Dnes to působí jako neuvěřitelný vtip. Indie bývala, co se týče vstupného, velmi vstřícná, příjemná a levná. Pak se to zkazilo. Až do té míry, že turisté odmítají přemrštěné ceny platit a odvrací se jinam.

Než začnete nesouhlasně kroutit hlavou, zamyslete se nad následujícími argumenty.

Možná patříte mezi příležitostné turisty, co přiletěli na desetidenní návštěvu Indie, nebo jste tu byli na pobytu organizovaném cestovkou. Možná nehrálo pár tisíc českých korun za vstupné ve vašem, už tak vysokém rozpočtu, žádnou roli. Památky jsou takových zájezdových návštěvníků plné.

Pomalu ale u památek vymizeli baťůžkáři, individuální turisté, prostě ti, co sem jezdí na delší dobu. Už mockrát jsem je viděl přijít ke kase, zjistit přemrštěnou výši vstupného, otočit se na patě a jít pryč. Sám to tak bohužel už také dělám.

A není to fenomén typický jen pro Čechy. Letos jsem se bavil v restauraci s izraelskou dvojicí, která zásadně odmítala platit diskriminační vstupné. Princip je princip. Pokud domorodec platí 10 Rs, proč by Izraelec měl platit 500 Rs?

Vstupenka do Louvre za 500 Euro

Nedává vám to logiku? Indům ano. Tvrdí, že každý turista je bohatý a pokud přijel do Indie, projevil o ni zájem, tak přece to předražené vstupné zaplatí.

Za lístek do Indického národního muzea v Dillí zaplatí Indové 20 Rs a zahraniční turisté šílených 650 Rs. Třicet dva krát víc. Podle této logiky by tedy Ind při návštěvě Paříže měl namísto standardních 15 Euro za vstup do Louvre zaplatit 487,5 Euro. Bez rodinné slevy a hlavně bez jakékoliv diskuze. Přece podle stejného principu platí, že přijel do Paříže, je tedy bohatý, projevil zájem, chce do muzea…

Měli by tedy Francouzi v Louvre účtovat indické rodině se dvěma dětmi téměř 2 000 Euro na vstupném? Určitě ne. Cenový standard, HDP, životní úroveň i náklady na život jsou v obou zemích diametrálně odlišné.

Opravdu platí, že turisté jsou bohatší?

Indická střední třída v posledních letech neuvěřitelně zbohatla. Indové tu utrácejí řádově více peněz za ubytování, jídlo, atrakce… než zahraniční turisté. Argument, že každý zahraniční návštěvník musí být bohatý a lze jej tedy oškubat na vstupném, je lichý.

Do Indie míří obrovské množství baťůžkářů, studentů, nebo jiných lidí, kteří už tak vydali velké částky za letenky a předražená víza. Pokud by měli jen za jeden den v Dillí vydat další až tisíce Kč na vstupném, rozmyslí si, kterou památku opravdu potřebují vidět a co vynechají.

Ne všichni turisté jsou bohatí a ne všem je jedno, že platí mnohonásobně víc.

500 Rs za chatrč i za palác

Dalším nešvarem je to, že Indové nerozlišují velikost a význam památky. Všude zaplatíte téměř stejně. U jednoho monumentu to možná nevadí. Řeknete si, že těch cca 160 Kč za lístek dáte. Zvlášť, když se na lokalitu opravdu těšíte.

Jenže brzy zjistíte, že vás Indové oškubou úplně všude. Pokud bude ve městě hned vedle sebe 5 malých památek, zaplatíte v každé zvlášť. A je jedno, zda se jedná o místo ze seznamu UNESCO nebo malý chrámek, který obejdete za 1 minutu a další 3 strávíte v jeho interiéru.

Takže jakákoliv zajímavá lokalita vás nevyjde na 1 x 500 Rs, ale mnohonásobně víc. Není tedy problém nechat ve městě 2 000 Rs za jedno odpoledne a jednu osobu. Teď si představte, že jste tu s rodinou… a najednou zjistíte, že při absenci rodinného vstupného, turistických karet a dalších slev typických pro Evropu, tu utratíte paradoxně mnohem víc, než byste platili u nás.

Vstupenková anabáze v Ásámu

Letos jsem to zažil v jednom městě plném malých chrámů a paláců na severovýchodě Indie. Byly od sebe vzdálené přibližně sto metrů, oddělené plotem. Dá se říct, že z jednoho jste viděli na druhý.

U prvního jsem vysoké vstupné zaplatil. Říkal jsem si, že sto Kč bych dal za vstupenku na libovolný hrad i u nás. Jenže, pak jsem ten chrám prošel zhruba za 10 minut. Opravdu nebyl velký. U druhého chrámu po mě chtěli dalších 300 rupek. To už jsem se zdráhal dát.

U třetího jsem se vzbouřil a dovnitř nešel. Určitě to byla škoda. Ale takových drobných (a určitě zajímavých) lokalit můžete v Indii během jednoho dne navštívit klidně deset. Pokud v každé z nich utratíte 100 a více Kč, za chvíli se také začnete ptát, jaký to má smysl.

Ještě horší je to s národními parky

Přírodní rezervaci na řece Jamuně jsem opravdu chtěl vidět. Slibovala projížďku lodí po řece, pozorování krokodýlů a vodních želv. Také dojezdová vzdálenost z Dillí je příjemně malá. Přerušil jsem proto cestu vlakem, vystoupil a vydal se k informačnímu centru. Domorodci tu platí 300 Rs a ostatní turisté 10 000 Rs. Ano, čtete správně. Deset tisíc rupií! Více než třicetkrát vyšší cena. Zdůvodňují ji vyšším servisem, bezpečnostními opatřeními, povinností najmout si osobního strážce a dalšího osobního průvodce…

Takže bohužel, krokodýly jsem oželel.

Čím dražší vstupné, tím horší obchody

Pokud utratím 500 Rs na vstupném, už je neutratím v místním obchodě, rozmyslím si jízdu rikšou, koupím méně suvenýrů.

To je zákonitost, která je univerzální.

Jasným důkazem je Taj Mahal a okolní čtvrť Tajganj. V době, kdy vstupenka do Taj Mahalu stála 10 Rs, to bývala velmi živá čtvrť, plná turistů. Bydleli tu 2-3 i více nocí. Stále tu bylo co dělat. Tehdy nebyl problém jít si ráno prohlédnout Taj Mahal, zajít si pak na oběd a vrátit se sem za cenu 10 Rs i odpoledne (opravdu to stojí za to, Táj je nádherný). Další den si udělat výlet do okolí, třeba do Fatehpur Sikrí, vrátit se zpět, vydat dalších 10 Rs… a tak pořád dokola.

A mezi tím samozřejmě platit hotel, jíst v místních restauracích, jezdit rikšou a nakupovat suvenýry. Prostě utrácet peníze přímo na místě u místních lidí, kteří zdánlivě s Taj Mahalem neměli nic co do činění. Jen je zprostředkovaně živil.

Pak někoho chytrého napadlo zvýšit cenu vstupného pro zahraniční turisty z 10 Rs na 800 Rs. V té době stával hotel pro dvě osoby kousek od brány v Tádžganji 120 Rs a snídaně 20 Rs, to píšu jen proto, abyste měli srovnání.

Pátek byl ale vstup zdarma. Co se tedy stalo? Většina zahraničních turistů (tedy těch, co měli čas a plánovali si cestu sami), přijela ve čtvrtek večer, v pátek ráno si prohlédli Taj Mahal a odpoledne odjeli pryč. Vedlo to samozřejmě k tomu, že většina hotýlků v oblasti zkrachovala a zavřela. O peníze přišli i majitelé obchodů a zejména pak veškerá místní komunita rikšáků, průvodců, prostě všech, co žili z turistů.

Nyní je vše zase jinak. Vstupné stojí 1 500 Rs a atmosféra celé čtvrti je výrazně jiná. Nikdo už tu více než 2 noci nezůstane. Turisté přijedou na jeden den, zaplatí předražené vstupné a zmizí pryč.

Podporuje vyšší vstupné památky a ekonomiku?

Občas slyším argumenty, že vyšší vstupné podporuje ekonomiku dané země, a že z výnosů je placená lepší údržba památek.

Myslím si, že rozhodně to pravda není. Peníze za vstupné putují často přímo do státního nebo lokálního rozpočtu. Nejsou určeny konkrétní památce. Stačí chvíli googlit a najdete desítky zpráv o zpronevěře milionů rupií původně určených na renovaci Taj Mahalu. To je ten nejkřiklavější příklad. O tisících malých archeologických lokalitách to platí stejně.

Navíc diskriminační ceny dělají jakékoliv zemi špatnou reklamu a turisté si příště rozmyslí, kam se vrátit a kam ne. Například taková Srí Lanka by mohla vyprávět. Tam ceny vstupného (a turistických daní) napálili opravdu extrémně a podle statistik se turisté prostě nevracejí. Jednou se nechali oškubat a nemají důvod podstoupit to znovu.

Zároveň jaký vztah k památkám a k historii získají Indové, kteří utratí za lístek ekvivalent jedné skleničky čaje? Budou si památky více vážit? V tom panuje velká nerovnováha.

Nechci platit pouhé 1,5 Rs

Z výše uvedených důvodů by se Indii vyplatilo srovnat ceny vstupného a přestat s dvojí cenovou politikou. Chápu, že doba, kdy jsem platil 1,5 Rs za vstupenku do Červené pevnosti, je dávno pryč. Mně, jako turistovi, i samotné Indii se mezi tím daří mnohem lépe. Konečně by mohla srovnat ceny a přestat se tvářit jako chudá rozvojová země.

Jenže v Indii věci nemají logiku. Indie a Indové uvažují jinak. Změna nepřijde. Co také očekávat od země, která zdraží poplatek za vízum aby tím navýšila množství turistů?! A s výší vstupného je to bohužel stejné. Indie bývala levná a turisticky příjemná. Nyní je drahá a diskriminační. Chcete li tam jet a chcete li vidět místní památky, počítejte s tím předem.

Vstupné pro zahraniční turisty v Indii je drahé

Scroll to the top