Auta byla čistá, v kabině spousta prostoru pro nohy, řidiči pouštěli dobrou muziku a cesta příjemně ubíhala. Tedy samá pozitiva.
A pak se vše bohužel začalo mírně komplikovat.
Zavřený most
Přijeli jsme k mostu, který byl střežený indickou armádou. Provoz byl zhruba na hodinku zablokovaný kvůli opravě vozovky. Jednalo se o rutinní opravu stylem „hodinu opravujeme, pak na patnáct minut pustíme čekající auta a pak pokračujeme v opravě“.
To přebrodíme!
Naši řidiči nechtěli čekat. Zpět jet nechtěli a tak tedy sjeli ze silnice a chystali se přebrodit řeku. Chápete, že? To je logické řešení v situaci, kdy je most uzavřený. Prostě vjedu do řeky.
To, že první auto, ve kterém jsme seděli my jak stopaři, v řece uvízlo, bych ještě chápal. Horší je, že podle zákonů indické logiky ten druhý náklaďák, když viděl, že jeho kolega zapadl do říčního štěrku a nemůže ven, namísto toho, aby zastavil a pokusil se první náklaďák vytáhnout nebo vytlačit, vjel do řeky také.
On zapadl? Já projedu!
Jak si myslíte, že dopadl? Uvízl v řece také. To je přece logické!
Takže tu máme dva náklaďáky, které trčí v řece. Kolem se valí voda. Mezitím vojáci otevřeli most a auta, původně s námi čekající ve frontě, spokojeně odjíždí směr jih.
Naši tři indičtí řidiči začali túrovat motor. Kola se protáčela, voda a štěrk odlétávaly na všechny strany. U prvního auta to vůbec nezabralo a naopak se bořilo víc a víc do říčního dna. Už je tam po nápravu.
Bořím se? Přidám plyn.
Takže logické přece je, že řidiči druhého auta si nepodloží kola, začnou túrovat motor také a náklaďák zapadne ještě hlouběji než ten náš.
Vojáci opět uzavřeli most a na obou březích se tvoří kolony aut. Jejich řidiči nás s pobavením sledují.
Jeden čekající řidič náklaďáku se dokonce pokoušel naše vozidla vytáhnout. Nedaleko je staveniště se spoustou materiálu, řidič má k dispozici řetězy, takže k tažení přece logicky použije tenké lano. Že praskne? Ó jak překvapivé!
Začínáme třetí hodinu u mostu. Naši „čičmundové“ řidiči chvíli bezradně sedí na břehu, pak zas zmateně pobíhají a snaží se podložit kola kládou, co připlavala po řece nebo nějakými kameny ze dna. Každý další pokus vede k hlubšímu a hlubšímu noření se do řeky. Okolní auta stále jezdí přes střídavě otevřený most.
Dvě auta v řece, projede třetí?
V jednu chvíli, když byl most opět uzavřený, k němu přijel džíp plný sikhských turistů. Viděli neprůjezdný most, dva náklaďáky zapadlé ve ve vodě pod ním. Co je tedy logické? Ano, hádáte správně. Vjeli do vody. A kupodivu uvízli. Ať žije indická logika!
Po chvíli zmateného pobíhání a nevěřícného kroucení hlavou ve stylu: Dva náklaďáky zapadly, jak to, že se to stalo i našemu malému džípu? To není možné“, začali Sikhové hledat pomoc. Našli ji v nedaleké vojenské posádce.
Jedno vytáhnu, dvě tam nechám.
Přijel těžký terénní vojenský náklaďák a džíp z řeky vytáhl. Pokud si myslíte, že když už tam byl a měl zprovozněný naviják a řetězy, že vytáhl i naše dva zoufalé náklaďáky? Nechal je v řece! Jsme v Indii a tady platí jiné zákony logiky než jinde ve světě.
Náklaďák odjel na základnu, vyproštěný džíp pokračoval v cestě a naši řidiči se s každým dalším pokusem bořili víc a víc do dna.
Nikdy totiž nepoužili více záchranných prostředků naráz. Buď podložili kola kládou, nebo zdvihali heverem, nebo tahali jiným náklaďákem. Nikdy vše společně. Občas se nějaký jiný náklaďák smiloval. Ale bylo tak jako v té pohádce O veliké řepě — táhli, táhli, ale nevytáhli.
Tak jsme završili pátou hodinu na břehu řeky. Vojáci a montéři mezitím definitivně zprovoznili most, auta jezdila volně oběma směry a naši indičtí řidiči se tvářili, že tu asi zůstanou navždy.
Autobus na štěstí nebrodil
Zachránil nás autobus. Přesně ten, který měl jet ráno v deset hodin a co měl pět hodin zpoždění. Naštěstí pro nás. Když se objevil na obzoru, rychle jsme vyndali batohy z kabiny náklaďáku, mávli na řidiče a odjeli směrem na jih.
Myslím, že ty dva náklaďáky jsou v řece dodnes.
