I tohle lze zažít v Bundí.
Statisíce létajících tvorů se vlní nad městem dobrých třicet minut. Jejich hejna tečou z paláce pryč do krajiny a vy jen tiše zíráte, protože tohle není žádná placená show pro turisty, ale obyčejný každodenní večerní jev.
Je to přirozený rytmus místa. Pro návštěvníky je tu otevřená jen malá část paláce, ale zbytek slouží přes den jako úkryt statisíců netopýrů, kteří za soumraku vyrážejí do okolní džungle. V tu chvíli vám dojde, že jste možná našli přesně tu Indii, o které psal Rudyard Kipling, naprosto neuhlazenou a neturistickou.
Bundí je zapomenutý drahokam Rádžasthánu. Zatímco sousední města už turistický průmysl dávno semlel a proměnil v nablýskané kulisy, tady je klid. Je to spleť úzkých uliček a památek víceméně ponechaných svému osudu. Na dva až tři dny tak akorát.
Neviditelné studny v bludišti uliček
O Bundí se v průvodcích často píše jako o městě studní. Realita je ale jiná. Během běžné procházky jich zase tolik neuvidíte, většina z nich zůstává skrytá v labyrintu uliček za nenápadnými zdmi. Těchto stupňovitých studní, kterým se říká baori, je tu prý přes padesát, ale v mnohých najdete spíše hory odpadků a sutin.
I ta nejvíce oslavovaná studna Raniji ki Baori (Královnina studna), která má být vrcholem architektury, vás ve srovnání se zbytkem města možná zase tak neoslní.
Palác, kde se zastavil čas
Dominantou celého místa je palác Taragarh (Garh Palace). Na rozdíl od jiných indických památek mě na něm fascinovala jeho „oprýskanost“. Jakmile se smíříte s tím, že nejste v nablýskaném Džajpuru ani Udajpuru, začne se před vámi otevírat jeho syrová krása. Jen je potřeba nečekat vybavené sály ani naleštěné podlahy.
Atmosféra místa je někde v půli cesty mezi historickou památkou a obřím nocovištěm netopýrů. Pach netopýří moči a výměšků tu prostupuje úplně všechno a připomíná vám, že tady už lidé dávno nejsou hlavními nájemníky.
Mezi největší poklady paláce patří nástěnné malby v části Chitrashala (také známé jako Ummed Mahal). Tato sekce je sice rozlohou malá, ale hustotou a kvalitou maleb patří k naprosté špičce rádžputského umění. Místní „bundská malířská škola“ je specifická svou barevností. Dominují jí odstíny tyrkysové, modré a jasně zelené, vyráběné z drahých kamenů a rostlinných barviv.
Na stěnách uvidíte neuvěřitelně detailní výjevy. Od Krišnových legend s pastýřkami tančícími v bujné džungli až po velkolepé královské průvody mahárádžů na slonech, kde rozeznáte i ty nejjemnější vzory látek. Bundí styl je navíc unikátní svou botanickou přesností; stromy, ptáci i tygři jsou vykreslení s detailem, který v jiných indických malířských školách často chybí.
Zajímavostí je, že malby v Chitrashale nebyly nikdy restaurovány moderními metodami, přesto si zachovaly svou původní zářivost barev.
Po stopách Kiplinga: fakta vs. legenda
Rudyard Kipling navštívil Bundí v roce 1887 jako čtyřiadvacetiletý novinář. Bydlel v letohrádku Sukh Mahal u jezera Jait Sagar jako host místního vládce. Své dojmy později zaznamenal v cestopisných textech Letters of Marque.
Často zmiňované tvrzení, že v Bundí žil dva roky nebo zde přímo napsal román Kim, je spíše turistickou legendou. Podle historických pramenů zde strávil přibližně dva dny. I to mu ale stačilo k tomu, aby o paláci napsal, že působí spíše jako dílo fantazie než lidských rukou:
„Džajpurský palác může být nazýván Versailles Indie… ale palác v Bundí, dokonce i za jasného denního světla, je takovým palácem, jaký si lidé staví sami pro sebe v neklidných snech – dílo skřetů spíše než dílo lidí. Je vrostlý do úbočí kopce v gigantických terasách a dominuje celému městu.“
Nemám rád indické asociace typu „divoká“, „tajemná“ nebo „pro Evropana trochu strašidelná“. Ale Kipling Bundí tak skutečně ve svém cestopise Letters of Marque nazývá. Nechme to tedy tak. O Bundí doslova píše, že je to „blaženě líné město“, které funguje skutečným a původním domorodým způsobem.
Kipling popsal architekturu paláce jako „lavinu zdiva připravenou zřítit se dolů a zavalit soutěsku“. Pro něj Bundí ztělesňovalo nedotčenou tvář Indie v přímém kontrastu k „poniklované civilizaci“ jiných měst. Atmosféra na něj ale působila i tísnivě. Zmiňuje pocit, jako by ho neustále sledovaly „stovky neviditelných očí“ zpoza mřížoví a střílen. Tento vjem v něm umocnil i zážitek, kdy z hloubi palácových chodeb zaslechl ženský zpěv. Rozléhal se jako v jeskyni, ačkoli široko daleko nikoho neviděl.
Taragarh Fort a Kniha džunglí
Jestli se chcete ještě více naladit na atmosféru Knihy džunglí, vyšlápněte si k samotné pevnosti Taragarh na hřebeni nad palácem. Uvidíte tu v přímém přenosu, jak si příroda bere lidské stavby pomalu zpátky.
Právě zde najdete tlupy drzých opic, o kterých Kipling píše v Knize džunglí. Prohánějí se ruinami staré pevnosti, přes zřícená nádvoří a kdysi luxusní sály, jako by jim to tu odjakživa patřilo.
Proč Budi
- Zapomenuté a neturistické město v Rádžasthánu s „oprýskaným“ palácem a labyrintem uliček.
- Statisíce netopýrů obývajících palác, kteří za soumraku hromadně vylétají do okolní džungle.
- Místo, které svou syrovou atmosférou a architekturou ovlivnilo autora Knihy džunglí.
