Indie

Stejně tak, jako když mi v Indii servírovali čerstvou samosu do útržku novin, jsem si připadal při rozbalení knížky Smaženky a machři. Ona to totiž není jen tak ledajaká knížka.

Ke kterému cestopisu dostanete mapu, pohlednice, 3 malé knížečky a to celé zabalené v papundeklové krabičce? Prostě originální dílo s originálním textem. A chutná (čte se) stejně jako ta samosa.

Hned na první pohled si všimnete, že s hladinou jezera Loktak není něco v pořádku. Je rozdrobená na tisíce malých ostrůvků.
Jenže se nejedná o ostrovy v pravém slova smyslu. Ve skutečnosti jsou to plovoucí koláče z rákosí, vegetace a hlíny. Některé mají stěží metr, jiné na sobě nesou dokonce celé domy. A všechny se pohybují, plavou po hladině jezera, klesají a stoupají s měnící se hladinou vody.

Původně jsem na tu plantáž jel jen fotit. Ale sběračky čaje v indickém Ásámu byly tak milé a upovídané, že jsem s nimi zůstal téměř celý den a zapojil se do procesu trhání a zpracování čaje.
Byla to dřina. Jak fyzicky, tak i jazykově. Ony nemluvily anglicky a já ásámštinu neovládám. Takže večerní sklenička čaje, kterou jsem si unavený dal, byla opravdu zasloužená.

Urazit 96 kilometrů vlakem po úbočí Himálaje tu trvá 5–6 hodin. Trať překoná převýšení téměř jeden a půl kilometru a jet rychleji prostě nejde.
Indická úzkokolejka do Shimly je právem jedním z technických zázraků britského stavitelství. I proto byla zapsána na seznam světového kulturního děditství UNESCO.

Ano, ten nadpis je pravdivý. I v jižní Indii můžete najít kus Tibetu, buddhistické mnichy a jejich kláštery uprostřed vedra a zeleně.
Většina z nás má buddhistické kláštery spojené s Himálajem a severem země. Málokdo ale tuší, že i na jihu najdete tibetskou komunitu o téměř 10 000 členech.

Současná horská silnice číslo 22, která vede po trase stezky původně spojující Hindustán a Tibet, je dostatečně rychlá a široká. Málokdo si ale uvědomuje, že ne vždy to tak bylo. V její polovině, mírně mimo trasu, leží jedno zajímavé místo – chrám Bhimakali.
Dnes tu potkáte usměvavé turisty s fotoaparáty i hinduistické poutníky. Ale ještě nedávno probíhaly v místním chrámu krvavé lidské oběti.

O překvapení na tomto treku není nouze. Divoká řeka, osamělé vesnice, krásné vodopády a sedlo vysoké téměř pět tisíc metrů.
Přesto ale nepatří mezi obtížné. Je jen málo známý, a proto zatím i „nezkažený masovým turismem“. Řeč je o treku přes sedlo Rupin spojující indický Uttarákhand s Himáčalpradéšem.

„Hele, krokodýl!“
potichu zašeptal náš veslař, průvodce a strážce v jedné osobě. Plavili jsme se po řece Kaveri v ptačí přírodní rezervaci Ranganathittu. Já až příliš zaujatě pozoroval stovky místních ptáků a tak mě blízkost obrovského plaza dost překvapila.
A to už jsem si předtím říkal, že těch zážitků bylo dost – hejna ptáků, pěkná řeka a blízké chrámy. Asi to nestačilo.

Informací o tom, jaká očkování „nutně“ potřebujete na cestu do Indie, je plný internet. Weby soukromých klinik vám poskytnou dlouhý seznam infekcí a rizik. A také pěkně drahý seznam toho, jak se jim bránit.
Asi půjdu proti obecnému trendu a podívám se na celou problematiku trochu jinak. Základní otázka totiž zní: Očkovat nebo neočkovat před cestou do Indie?

Když jedete do Indie se zájezdem, máte program pevně daný a délku pobytu stanovenou předem. Máte zřejmě průvodce, který se o vše postará, lokalitu zná a ušetří vám mnoho starostí.
Pokud ale cestujete na vlastní pěst, je vše složitější. Kolik času potřebuji, abych si užil Indii?