Historie ovlivňování krajiny člověkem je delší, než si někdy občas dokážeme představit. Před zhruba 2 000 lety změnili jihoindičtí Čolové tok řeky, postavili přehradu a zúrodnili obrovské území.
Ta přehrada tu zůstala dodnes.

Ano, ten nadpis je pravdivý. I v jižní Indii můžete najít kus Tibetu, buddhistické mnichy a jejich kláštery uprostřed vedra a zeleně.
Většina z nás má buddhistické kláštery spojené s Himálajem a severem země. Málokdo ale tuší, že i na jihu najdete tibetskou komunitu o téměř 10 000 členech.

V roce 2013 zasáhly oblast severní Indie mohutné deště. Následné záplavy zničily množství domů, mostů, silnic a utopilo se více než 6 tisíc lidí. Zasažený byl i Kedarnath, jedno z nejposvátnějších míst Indie.
Pět let poté jsou v krajině stále ještě patrné stopy po velké vodě, ale nejdůležitější šivaistický chrám vysoko v horách zůstal jakoby zázrakem nedotčený.

Současná horská silnice číslo 22, která vede po trase stezky původně spojující Hindustán a Tibet, je dostatečně rychlá a široká. Málokdo si ale uvědomuje, že ne vždy to tak bylo. V její polovině, mírně mimo trasu, leží jedno zajímavé místo – chrám Bhimakali.
Dnes tu potkáte usměvavé turisty s fotoaparáty i hinduistické poutníky. Ale ještě nedávno probíhaly v místním chrámu krvavé lidské oběti.

O překvapení na tomto treku není nouze. Divoká řeka, osamělé vesnice, krásné vodopády a sedlo vysoké téměř pět tisíc metrů.
Přesto ale nepatří mezi obtížné. Je jen málo známý, a proto zatím i „nezkažený masovým turismem“. Řeč je o treku přes sedlo Rupin spojující indický Uttarákhand s Himáčalpradéšem.

Dvacet jedna věží, sedm posvátných okrsků, ležící Višnu a chrámové město, co se měří v kilometrech. Tyhle data jsem měl předem.
Co jsem ale nečekal a na co mě knihy nepřipravily, byla směs pohodové atmosféry, náboženského vytržení a také úžasná architektura mnoha století.