Představte si jeskynní malby typu Altamita nebo Lascaux. Jen starší o pár tisíc let. Bez turistického zázemí, bez parkoviště plného autobusů a fronty všudypřítomných turistů.
Najdete tu stáda jelenů a slonů, buvoly a tygry kreslené červenou hlinkou po skalních stěnách. Budete zde skoro sami. Bez průvodce. V zeleni tropické džungle. V srdci Indie. To jsou skalní malby v indické Bhimbetce.

Stojí v odlehlém himálajském údolí a nevede tam silnice.
Budete u něj skoro sami. Není příliš známý a neproudí k němu davy poutníků.
Pěší trasa od poslední vesnice nahoru do hor je krásná a přiměřeně obtížná.

Londýn i Paříž to mají jednoduché. Málokdo z Čechů o nich uvažuje jako o „London“ a „Paris“. I když známe jejich originální jména, píšeme je hezky česky. Bohužel v pojmenování hlavního města Indie panují nejasnosti.
Setkáte se tak se jmény jako Delhi, Dehli i Dillí. A když se k tomu připlete i New Delhi, je na zmatek zaděláno přímo dokonale.

Je zvláštní, k čemu všemu se člověk dostane, když navštíví bývalý domov dávno mrtvého indického básníka. Do jednoho článku jsem tak nějak smíchal poezii v urdštině, muzeum v Dillí, aplikaci pro Android, nový hotel a knížku z roku 1972.
Jenže ono to všechno tak nějak spolu souvisí. Prohlídka opraveného paláce (haveli) indického básníka Mirza Ghaliba může být milým zpestřením návštěvy starého Dillí.

Až do letošního roku bylo jedinou možností, jak získat vízum do Indie, navštívit pražskou ambasádu nebo využít služeb nějaké zprostředkovatelské agentury. To vše s dostatečným časovým předstihem. Cesty do Indie to nijak neulehčovalo.
Od letoška je vše jinak. Zažádejte o indické e-vízum přes internet. Ušetříte si čas a nervy.

Byli byste ochotní jít pěšky třicet dní trasu, kterou dnes ujede autobus za dvanáct hodin?
Jako z jiného světa tak působí zápisky dávných poutníků z první poloviny dvacátého století. Přečtěte si popis cesty ke Kedarnáthu od Paula Bruntona.