Základ indické klasické hudby je tvořen převážně melodií a rytmem. V pozadí zní základní tón a nad ním se vytváří melodie. Zatímco hudebníci na západě rozvíjeli hudební koncepty harmonie a kontrapunktu, v Indii zůstali věrní jednoduchosti a síle melodické stupnice a rytmu. Principem není hra podle pevně dané a zkomponované partitury, ale improvizace v rozmezí pevně daných pravidel rytmu (tala) a rozpětí not (raga).
Rága je melodická stylizace pěti, šesti nebo sedmi not s určitými intervaly nebo vztahy, které udávají pravidla konkrétní skladbě (kompozice). Rága tvoří duši indické hudby, přesahuje rámec pouhé stupnice. Každá z rág vyjadřuje určitý, předem daný pocit nebo emoci (rasa). Například romantickou náladu, strach nebo údiv. Těchto ras je celkem devět.
Každá rága přísluší jiné části dne a měla by se hrát pouze v tuto dobu. Několik rág náleží i konkrétnímu ročnímu období (jaro, deště...).
Když jsem před třinácti lety poprvé přijel do Lehu, největšího města Ladakhu, ničím se nelišil od jiných indických měst. Pro zahraniční turisty nabízel běžnou směs levných i drahých hotelů, restaurací a služeb. Každý si mohl vybrat, zda se nají v malé jídelničce s místními za pár rupií nebo půjde do restaurace zaměřené na turisty.
Každý další rok pak přibývaly lepší hotely i restaurace a služby se přizpůsobovaly rostoucí poptávce zahaničních návštěvníků. Postupně vymizely malé hotýlky, kde se dalo přespat za pár rupií. Také struktura vlastníků se mění. Mnoho podniků změnilo majitele a nyní je vlastněno ne Ladakčnany, ale Kašmířany a jinými Indy. Majitel hotelu, kde jsme spali posledně, pocházek z jižní Indie - z Keraly a svůj život dělí na půl roku v Ladakhu a půl roku na plážích Goy, kde má restauraci. A protože všichni musí během sezóny trvající dva a půl měsíce vydělat, nasazují ceny výrazně výš než jinde.
Pokud se vám líbila kniha Milionář z chatrče, mohl by vás zaujmout také román Bílý tygr od Adiga Aravinda. Jedná se o podobný typ příběhu - jak chudý chlapec ke štěstí přišel. Bez jakéholkoliv patosu a velmi čtivě v něm Adiga popisuje drsnou realitu indického života chudých, korupci a bezvýchodnoou situaci, kdy bez známostí, úplatků a zločinu není běžný člověk schopen vymanit se prostředí daného narozením. Ústřední postavou knihy je Balram Halwai, nevzdělaný, ale sebejistý a přirozeně inteligentní venkovan. Balram utíká z venkova do města, a protože nemá problém zrazovat a lhát, stává se brzy úspěšným obchodníkem.
V diskuzním fóru se objevil dotaz, jak se co nejrychleji dostat po příletu do Indie nahoru do Ladakhu. V prvé řadě je potřeba si uvědomit, že v Indii se běžně překonávají obrovské vzdálenosti. To, co je u nás nedaleko a pár minut jízdy po dálnici, je v Indii otázkou dlouhých hodin natřásání v autobuse po nekvalitních silnicích. Takže na mapě to možná vypadá jako kousek, ale průměrná rychlost autobusů po takovýchto cestách je zhruba 25-30 km/h, Pokud si pronajmete na cestu do hor jeep, rychlost se zvýší na zhruba 35-40 km/h. Mimo horské oblasti je doprava samozřejmě rychlejší.
Druhý problém bych viděl ve slovíčku "rychle". Proč se chce někdo okamžitě po přílet vrhnou do autobusu nebo vlaku a cestovat na sever? Pokud vás netlačí čas, dejte si jeden den v Delhi na aklimatizaci, odpočinutí po letu, výměnu peněz, nasátí atmosféry Indie. Samozřejmě je možné si lístky na vlak objednat už z domova přes internet (těžko je seženete přímo po příchodu na nádraží, tak to v Indii s vlaky nefunguje). Počítejte také se zpožděním letu a jinými komplikacemi.
Do Lehu se dá dostat třemi způsoby.
Jeďte do Indie po zemi. Je to zážitek. V devadesátých letech, kdy ceny letenek byly vyšší než dnes a platy nižší, byla cesta po zemi přes Turecko, Irán a Pákistán pro spoustu studentů jedinou možností jak se do Indie podívat. Zatímco v roce 1995 stála letenka těžko dostupných dvacet tisíc, tak my zvládli pozemní trasu Brno - Attari Road (hraniční přechod Indie-Pákistán) za 97 amerických dolarů a 10 dní!
Zhruba 40 kilometrů od města Dharmapuri v jižní Indii prorazila řeka Kaveri úzkou soutěsku a padá dolů v impozantních vodopádech. Vodopády nazývané Hogenakkal leží nedaleko hranice mezi státy Karnataka a Tamilnádu.
"Hoge" znamená v jazyce Kannada kouř a "kal" je skála. Hogenakkal bychom proto mohli přeložit jako kouřící skály. Název zřejmě vznikl z množství vodní tříště, která je všeude v okolí vodopádů.
Do další návštěvy Indie mi zbývají více než dva měsíce a chuť na pravé indické jídlo vzrůstá. Příjemným řešením může i pro vás být návštěva indické restaurace Goa v Brně. Restauraci najdete ve sklepních prostorách na ulici Geislerova 34 v Židenicích. Na interiéru je sice vidět, že restaurace je předělaná z jiného typu stravovacího zařízení, ale prostředí je útulné. Zdi zdobí fotografie a obrazy z Indie, prostředí není zakouřené a hlavně - obsluha je milá a jídlo dobré. Snad jen název Goa v kombinaci s nepálskými číšníky a kuchaři je zvlášťní. Ale spojení "indická restaurace" má zřejmě jiný zvuk než "nepálská restaurace".
Jedním z nejstarších a nejpůsobivějších klášterů severní Indie je bezesporu klášter Tabo. Nachází se ve vesnici Tabo v údolí Spiti.
Zatímco jiné běžně dostupné kláštery severu Indie a zejména Ladakhu trpí v poslední době přílišnou pozorností turistů, klášter Tabo si zatím udržel svoji klidnou atmosféru. Jeho odlehlost a obtížná dopravní dostupnost je příčinou, proč si klášter i celá oblast stále zachovává něco z ducha minulosti. Tabo zůstává naprosto izolovaným od zbytku světa přibližně 1/2 roku díky špatnému počasí, sněhu a neprůjezdným cestám.
Alu Gobi je v Indii velmi běžné jídlo, jednoduché a chutné. Na oleji orestujeme špetku kurkumy, trošku panch puramu, mletý koriandr, mletý římský kmín (kumin), trochu chilli a sůl. Přidáme oloupané, nakrájené brambory (tak 4-5 velkých) a dusíme, až jsou tak z poloviny hotové. Potom přidáme nastrouhanou hlávku zelí a dusíme, až všechno změkne. Při dušení podléváme vodou. Podáváme buďto s rýží nebo s plackami čapátí. V indických restauracích často pod názvem Alu Gobi dostanete podobné jídlo - brambory s květákem. Gobi je vlastně zelí, květák se v hindi řekne phul gobi.
Klasický černý nebo zelený čaj, tak jak jej známe zde v Evropě, Indové nepijí. Pokud si v českých čajovnách dáváte výborný Assam nebo Darjeeing, vězte, že samotní Indové jej v této podobě neznají. Většina produkce kvalitního čaje jde na vývoz. V Indii se k výrobě čaje používá granulovaný černý čaj. Takovýto granulát vznikne posekáním, rozdrcením čajových lístků na velmi malé kousky a jejich následným prudkým zahřátím. V malých čajových továrničkách na severu Indie nebo na jihu v Nilgiri se k tomuto účelu používá pec vytápěná dřevem a nově i plynem. Teplem se čaj zkroutí do malých granulek, které se pak dále dosuší. Celý proces od nasypání nákladu čaje do pásu linky až po závěrečné pytlování trvá asi 30 minut. Pokud budete někde v oblasti čajových plantáží, můžete se na celý proces sami podívat.
