Jezero Dal v kašmírském údolí je obklopeno mnoha zahradami založenými vládci z mughalské dynastie. Některé jsou známé a často navštěvované. Jiné se nacházejí dál od břehu, ale určitě stojí za to.
Výhled z nich na jezero je úchvatný. Člověk si může představovat, jak to zde vypadalo, když se v nich procházel Šáhdžahán a jiní vládcové Indie.

Karma Cola by měla být povinnou četbou pro všechny ty, co se chystají na svoji duchovní cestu do Indie a očekávají instantní osvícení.
Gíta Mehta popisuje s nadhledem všechny ty hledače duchovna, co si myslí, že za dva týdny v indickém ášramu budou spaseni. A zároveň kritizuje ty indické guruy, kteří nabízejí zhuštění pěti tisíc let indické duchovní historie do několika stran brožované příručky nebo víkendového kurzu.

Před pár dny jsem tu publikoval článek o Pahargangži - bazaru v Díllí. Fotky, které jste u něj viděli už nejsou aktuální. V létě 2010 projel Pahargandžem bagr a zarovnal linii ulice po obou stranách. I když se prý většinou jednalo o černé stavby, celý způsob, jakým byla demolice provedena, je typický pro Indii a její řešení problémů. Takže pokud máte v paměti členitá průčelí domů, barevné cedule, změť drátů a reklam, tak vše je již minulostí.

Je možné, aby si Evropan a Ind porozuměli? Nebo se příliš liší náš a indický pohled na svět? Tuto otázku řeší známý román Cesta do Indie. Námětem románu je konflikt mezi západní a východní kulturou v Indii, mezi britskými úředníky - kolonizátory a běžnými vzdělanými Indy. Civilizační, kulturní a náboženské rozdíly tvoří velkou propast mezi tím, jak vnímají svět a své protějšky.

Pro mnoho turistů je Pahargandž prvním místem, se kterým se po příletu do Indie setkají. Je jedním z nejrušnějších bazarů v Delhi
Dá se říct, že je zároveň místem nejvíce šokujícím. Svojí atmosférou rušného trhu, davů lidí, nepořádkem, hotýlky a restauracemi přitahuje nejen obyvatele Delhi, ale i zahraniční turisty.
První dojem je obvykle šok.

Nad nimi, stále ohromně vysoko nad nimi, zdvíhala se úrodná země směrem k čáře sněhu, kde od východu k západu přes sta mil, jakoby zaříznuta pravítkem, zastavila se poslední ze smělých bříz. Nad tím, v pozdvižených balvanech, snažily se skály prorazit svými hlavami nad bílou páru. Nad nimi pak, neproměnný od počátku světa, ale měnící se každou polohou slunce a mraků, rozkládá se věčný sníh.